U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
VENKOVŠTÍ donátoři
Kategorie: Návštěva | Autor: rab
Donátor býval dárce, který věnoval, obvykle nějakému kostelu, větší dar. Tato “donace” mívala mnoho podob, nejčastější byla finanční podpora různých oprav a přestaveb sakrálních objektů, ale i objektů, sloužících “veřejnému
Bohužel, takoví donátoři dnes již téměř vyhynuli, místo nich se zrodili “sponzoři” či “mediální partneři”, kteří ovšem přispívají na podstatně monstróznější a viditelnější “objekty”, než je nějaký venkovský kostelík nebo škola dvoutřídka. Přesto i v současném nepřejícím klimatu několik donátorů přežilo. Za jedněmi jsme se vypravili do drsné “Kanady” – ovšem s přívlastkem “České” – na Českomoravskou vysočinu poblíž Jindřichova Hradce. Obec jménem Hrutkov, nacházející se v půvabné zvlněné krajině, jsme již jednou navštívili, v seriálu o nejkrásnějších vesnicích (č. 6/1999). Usedlost čp. 8 s domem datovaným 1837, špýchárkem a klenutou bránou patří k hodnotným klasicistním stavbám v této obci, která přes svůj mimořádně početný a téměř nenarušený soubor lidové architektury dosud unikala pozornosti památkářů a nebyla proto ani zařazena mezi památkově chráněná vesnická sídla. Zmíněná usedlost patří manželům Buršíkovým, Janě a Jiřímu, kteří si ji jako rekreační chalupu pořídili před dvaceti lety. Stavba to byla pěkná, rozlehlá, bytelně postavená, ovšem, jak už to obvykle bývá, v dosti zanedbaném stavu. Nezbylo než se pustit do oprav, které vlastně pokračují dodnes, a i přes nezbytné modernizace vynucené současným životním stylem se daří uchovat přirozenou, tradiční podobu bývalé zemědělské usedlosti. “Naše chalupa je tímto způsobem zachovaná především proto, že jsme neměli peníze na to, abychom postupovali nějakou razantnější metodou,” začíná své povídání pan Jiří. “A pak také, že mě baví staré věci opravovat, ne nahrazovat novými. Jednoduše řečeno, měli jsem tehdy dost času, ale málo peněz. Nejsou zde nová okna či nová futra, všechno je původní, jenom to bylo demontováno, opraveno a vráceno na své místo, neboť je to ten nejlevnější postup. Dříve se do chalup “cpaly” takzvané standardní stavební prvky – kovové rámy dveří, typizovaná okna, betonové podlahy, dnes lze bohužel pozorovat opačný extrém, kterému říkám “baumax”, věci nakoupené v hobby-supermarketech, vesměs cizího původu a tudíž těžko zakomponovatelné do naší tradiční architektury.” Přestože po roce 1989 bylo již volného času podstatně méně – pan Jiří se stal ředitelem dnes velmi úspěšné počítačové servisní firmy pustili se manželé Buršíkovi navíc do opravy kostela, také bývalé školy irybníků na návsi. Pseudogotický kostelík sv. Josefa a obecní škola byly postaveny v 80. letech 19. století. Kostel byl málem na spadnutí, zařízení poničené. Chátral bez jakéhokoliv zájmu církve či jiných kulturních institucí. Pan Buršík nevydržel bezútěšný pohled na kostel, stojící smutně před okny jeho chalupy. “Zpočátku jsem kostelík do určité míry jenom udržoval, například aby do něj nezatékalo, ale pak jsem si řekl, že by to chtělo něco víc,” říká pan Jiří. “Ovšem chtěl jsem mít jistotu, aby mou práci někdo nezhatil a aby mi do toho nemohl příliš zasahovat někdo, jenž se o konečný výsledek nijak prakticky nepřičinil. Rozhodl jsem se, že kostelík koupím. Obec z obavy, aby kostel neztratil svůj účel, odpověděla, že jej neprodá, ale umožní mi, abych kostelík nadále udržoval. To ovšem z důvodů již uvedených pro mne nebylo přijatelné a tak jsem po úvaze obci navrhl, že kostel můžeme mít napůl. S tím, že obci zaplatím určitou sumu, kterou mi však vrátí zpět, abych ji obratem použil na opravu. Je to určitě zvláštní postup, ale protože nás spojoval jednotný zájem kostel udržet, dohodli jsme se. Ještě však nebylo vyhráno, neboť se muselo konat referendum, vyznívající ze začátku v neprospěch prodeje. Ale starousedlíci, kteří měli hlubší zájem na obnově kostela, nakonec prodej pomohli prosadit. Přesto někteří z obyvatel obce zřejmě dodnes nepochopili, proč jsem vlastně ten kostel koupil. Jestli ho chci rozprodat a obohatit se nebo zcela přestavět k jiným účelům… Ikdyž do procesu obnovy památkáři nijak nevstupovali, nesetkal jsem se zatím s žádným negativním hodnocením provedené obnovy. Udělal jsem to tak, jak to skutečně bylo, což mě bavilo, dávat něco do původního stavu. Nemám ambice tvořit cosi nového, myslím si, že je důležité k opravám památek přistupovat s určitou pokorou a úctou. Přestože znám nové stavební technologie, snažím se respektovat staré tradiční postupy. Těší mne, když se zde například o Vánocích scházejí lidé k štědrovečernímu posezení, aby si popovídali, zahráli i zazpívali.” Bývalá škola také patřila k bezprizorním stavbám v obci. Jakmile se jí ujal nový osvícený majitel, zanedlouho poté se z radosti, že může znovu někomu sloužit, škola rozzářila jako Slunce – možná proto dostal nový penzion jeho jméno… Přes sezonu se o provoz penzionu starají děti manželů Buršíkových. “Osud školy byl podobný osudu kostela,” pokračuje pan Jiří. “Byla zaplavená zespodu vodou, stavení se málem rozpadalo, tak jsem je za přiměřenou cenu také koupil. K tomu rybník, který byl opuštěný a vyschlý. Oprava školy a rybníku však stála mnohonásobně víc, než byla jejich kupní cena. Na rekonstrukci školy se již podíleli řemeslníci. Každý víkend jsem přesto dělal práce “mezi řemesly”, to co jeden nedodělá a musí se přitom udělat, aby mohl druhý pokračovat. Práci, která jakoby nikomu nepatří, a také druh prací, specifických u starých budov, kterým mnozí dnešní řemeslníci málo rozumí a nevědí si s nimi rady.” Rybníčky na návsi nebyly přeměněny na jinde obvyklé betonové nádrže. Jsou opraveny tradičními technologiemi, takže břehy i hráze si udržely přírodní vzhled. Krajina je nádherná, příroda nedotčená, vesnička klidná a malebná, historické město Jindřichův Hradec se svými památkami a kulturními akcemi nedaleko, prostě ideální místo k rodinné rekreaci. Neváhejte, sezona je pomalu za dveřmi.
