U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Prvořadá je PAMÁTKA
Kategorie: Návštěva | Autor: rab
O tom, že hrázděná usedlost, která zdobí pohlednice i turistické průvodce z Chebska, je chráněnou kulturní památkou, nás její majitelé Zdeňka a Jan Švejdovi zaníceně informovali ihned po příjezdu.
Příliš často se nesetkáváme s takovým zaujetím pro zachování památkové hodnoty objektu, jako je tomu u manželů Švejdových a jejich hrázděného statku poblíž Chebu. Spíše naopak, ve snaze o neustálé vylepšování obvykle dochází k nevratnému ničení původních stavebních prvků a detailů, bez nichž se kdysi hodnotná stavba mění v bezduchou hmotu. “Nikdy by se nemělo zasahovat do konstrukce stavby, protože tam něco ubouráte nebo nepromyšleným krokem narušíte a dříve nebo později se to projeví negativně,” upozorňuje pan Jan. “Třeba se objeví vlhkost tam, kde nikdy nebyla. Ani okolí stavby je lepší výrazněji neupravovat, nezvyšovat nebo naopak nesnižovat terén, dělat na něm terasy a podobně, protože se může narušit vodní režim a rázem máte vodu úplně jinde, než byste chtěli. Dříve všechno mělo svůj smysl. Ti, co dům kdysi postavili, museli to místo znát, určitě pozorovali přírodu a všechno, co s tím souvisí. Například obytné stavení je orientováno štítem k východu, usedlost je v krajině situována tak, aby měla zabezpečen dostatek vody a zároveň byla chráněna před bouřkami a blesky, kterých je tu do roka poměrně hodně.” Obec, na jejímž okraji usedlost leží, je středověkého původu, založená německými obyvateli v době tzv. velké kolonizace. Tehdy hluboké lesy byly přeměněny v zemědělskou půdu, pole a pastviny. Nad vchodem do stájí je vytesán letopočet 1854, dokládající zřejmě stáří současné usedlosti, avšak na jejím místě možná stál starší dům, jehož pozůstatkem by mohla být vzácně dochovaná velká zděná chlebová pec, vysunutá vně domu. “Pec jsem musel z větší části znovu dostavět,” objasňuje pan Jan. “Doporučil mi to architekt, který vykonával při opravách usedlosti stavební dozor. Přestože jsem se s ní nadřel jako kůň, nějak mi to vzalo. Když jsem ji dostavoval, stál jsem uprostřed, nebyla tam žádná výdřeva, zdil jsem stále dokola a říkal si – teď se to utrhne, zasype mne to a budou mi muset uříznout nohy, abych se dostal ven. Během stavby chodili sousedé a ptali se, kdy začneme péct chleba. Jenže pečení není nic pohodlného, znamená to provést množství úkonů, ještě než se vůbec začne. Je až neuvěřitelné, že na řádné vytopení pece shoří celá fůra dříví. Pak se musí vyhrabat popel a vložit bochníky chleba, kterých se do pece vejde požehnaně. Asi tady dříve žilo hodně lidí, proto je pec tak velká.” Obnova pece je součástí citlivého přístupu majitelů k opravám a údržbě usedlosti. “Památková ochrana pro nás sice znamená určitá omezení, kterým se ale nijak nebráníme,” uvádí paní Zdeňka. “Když památkáři řeknou, že by se usedlost měla zachovat v původní podobě, tak neprotestujeme, protože se nám to líbí a ani bychom to nechtěli měnit.” Pan Jan dodává: “Řídíme se tím, že restaurování památky neznamená její totální rekonstrukci, nýbrž pečlivou konzervaci a pravidelnou údržbu. Důležité je přemýšlet, jak by to udělali naši předkové, protože dnes máme úplně jinačí myšlení, díky němuž bychom všechno jenom pokazili. Pomohlo nám také, že na opravu venkovních oken a střech jsme dostali finanční příspěvek.” Manželé Švejdovi na statku chalupaří již deset let. Na začátku byla usedlost ve velmi špatném stavu, zarostlá, opadaná, pokroucená. “Opravovali jsme střechy, hrázdění včetně chybějících kolíků ve spojích, komíny, kachlová kamna, vybudovali jsme novou kuchyň, koupelnu s toaletou,” vzpomíná pan Jan. “Hlavní štít hyzdil držák elektrického vedení, proto jsme zavedli elektřinu do domu zemí. Srub v přízemí jsme natřeli takovou zvláštní směsí, ale trámy nějak příliš ztmavly a bude třeba to opravit. Dřevo by se správně mělo natírat volskou krví jako dříve, jenže kde bychom dnes našli takovýho vola, který by nám dal svojí krev…” Zatímco se usmíváme nad tou představou o volech a jejich krvi, paní Zdeňka pokračuje: “Nebydlíme naštěstí daleko, takže zpočátku jsme přijeli vždy v sobotu ráno, celý den jsme se snažili splnit úkoly naplánované dopředu během týdne a večer zase autobusem domů. To samé i v neděli, do doby, než se podařilo dům zobytnit. Stavěli jsme jenom sami dva, dokonce i lešení.” Pan Jan doplňuje: “Z dnešního pohledu to byla hrozná obětavost, takovou chalupu musí člověk milovat, aby dokázal něco podobného podstoupit. Chyba byla, že jsme od začátku nefotili, aby se dnes mohlo lépe srovnávat.” Stavení má dochované původní interiéry. Dům je rozdělen na dvě obytné části. “Světnici v přízemí obývá trvale naše teta, my máme “hořejšek” přes léto,” říká paní Zdeňka. “Jsme rádi, že tady teta bydlí, že vlastně usedlost hlídá, topí se tu, je prostě lepší, když je dům obydlen celoročně.” Prohlížíme si jednotlivé místnosti a se zalíbením pohlížíme na letité ošlapané podlahy, které neztratily své dávné kouzlo. “Přestože světnice mají podlahy, co hodně pamatují, nechceme je měnit, nejvýše časem trochu obrousit,” dodává pan Jan. “Staré dřevo je krásné. Ani natírat je nechceme, tím by se zkazily, to už by se prkna mohla rovnou vytrhat, protáhnout na hoblovačce a položit obráceně. Jenže už jenom vytahat původní kované hřebíky by byl problém.” I z toho důvodu platí, co již bylo řečeno. Nedělat zbytečné kroky, vedoucí k narušení původního stavu a tím ke ztrátě autentických hodnot.
