U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
JE TO NA NÁS, DOSPĚLÝCH
Kategorie: Aktuálně | Autor: HČ
O čem jsme psali
Stejně tak jako my se v letošním třicátém ročníku našeho časopisu ohlížíme za léty minulými, prožívala redakce podobné pocity před deseti léty. V roce 1989 také slavila své “kulatiny”, které byly důvodem k bilancování a zamyšlení. Celým ročníkem proto jako úvodník prolínaly rozhovory s lidmi, kteří k chataření a chalupaření měli, každý ze svého oboru, co říci. Byli mezi nimi členové redakční rady, pracovník Národního muzea, zástupce tehdy společného ministerstva vnitra a životního prostředí a řada dalších. Nevíme, proč si autorka pro jeden z těchto rozhovorů vybrala Michala Cílka, tehdy studenta 4. ročníku Vysoké školy ekonomické, ale jeho myšlenky na téma Mladá generace a chataření nás zaujaly i po deseti letech. Proto jsme některé z nich vybrali pro naše dnešní ohlédnutí. Víme, že úlohu hlavního ” učitele” plní většinou matky. Ale mají ženy, které patří k nejzaměstnanějším ve světě, vůbec na to čas? Z čeho a odkud mohou brát sílu k toleranci a trpělivosti při nevhodném systému služeb a nevyhovující pracovní době? Výsledkem je podrážděnost, únava a úniky do ” přírody” na chatu. Odpočinek se však nedostavuje, protože je tu ještě zahrádka a zase vaření nebo pomoc při opravě střechy. Vztah dítěte k přírodě je mnohdy formován pouze v tomto prostředí. Patrné je to zvláště v chatařských osadách, kde je mnoho chat již dávno dokončeno a přesto se místo výletů do okolí a her plných zábavy konají neustálé vylepšovací práce plné zášti ze sousedova auta nebo nového lehátka ze zahraničí. Smutný pohled, ale typický. A to je důvod, proč tolik mladých lidí odmítá trávit víkendy společně s rodiči na chatě. Navíc se dětem často rodičovské počínání zdá směšné . Na otázku, kde jsou kořeny těchto pocitů, student odpověděl: Většinou vznikají už při stavbě, kde i mladý člověk má své představy o prostoru, kde bude trávit víkendy, ale jeho názor není brán v úvahu. Kolik dětí má například na zahradě vyhrazen svůj prostor, na kterém ho rodiče učí sázet zeleninu, květiny? Sám jsem se začal zajímat o víkendy na chatě, až když se mi podařilo zachránit planou růži a otec postavil nádhernou pergolu. Obdivoval jsem ho. A to je, myslím si, také důležitý moment. Své rodiče bychom měli obdivovat, ale uvědomme si, kolik situací na chatě nastává, abychom je obdivovat mohli? Ve volném čase doučuji děti, které jsou z nejrůznějších rodin. Znám jejich názory i jejich nechuť k dovolené strávené na jednom místě a víkendům plným pasivního času. Znám jejich touhu vidět moře, které neviděly, protože ” mají chatu”. Jejich vztah k přírodě je spíše materialistický a rozpaky nad záhony plnými květin očividné. Je mi jich líto. Jsou další generací, která se k záchraně přírody bude jen velmi nesnadno propracovávat. A tak se dnes tiše ptám, kolik se toho od té doby změnilo? Jaký názor bychom od mladého člověka asi slyšeli dnes?
