U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Krátce
Kategorie: Zahrada | Autor:
* Plaménky (Clematis) jsou u nás mezi “popínavkami” zastoupeny nejvíce. Časně na jaře, často už v dubnu, upoutá svým středně velkým vínově fialovým nebo modrým květem plamének velkokvětý (Clematis macropetala) nebo plamének alpský (Clematis alpina) . Nejpozději kvetoucí je plamének Rehderův ( Clematis rehderiana), jehož smetanově bílé zvonkovité květy často vydrží až do října. Četní zahradní kříženci mají větší květy v barvách bílá, modrá, růžová, vínová, některé jsou i plnokvěté (cv. Vyvyan Pennell)
* Jednou z nejvýznamnějších popínavek, která nepotřebuje konstrukci, ale sama se chytá pomocí adhesivních terčíků zdí, dřeva nebo kmenů stromů, je loubinec (nebo též přísavník) trojlaločný (Parthenocissus tricuspidata, popř. jeho okrasná odrůda cv. Veitchii). O něco méně je využíván loubinec pětilistý (Parthenocissus quinquefolia). Ten se pěstoval v Královské oboře v Praze již v roce 1835. Poskytují estetický zážitek právě svou proměnlivostí po celý rok. V zimě strukturou tmavých větévek na bílé ploše zdí, přes léto krásnými lesklými temně zelenými listy, které se na podzim zbarvují červeně. Tyto dřeviny jsou zcela nenáročné na prostor i půdu, jsou vhodné do polostínu i na plné slunce a dají se pěstovat i na balkonech v nádobách. Dokáží nám vytvořit dokonalou iluzi zahrádky i v sedmém patře paneláku. V některých místech však někdy namrzá. Proto je nutné ho na přezimování částečně připravit omezením zálivky na podzim. Zato se nám odvděčí bohatým růstem, často mu omezený prostor balkonu nestačí, a proto se “podívá” i k sousedovi. Staré exempláře tvoří silné kmeny Můžeme je vidět na nádvoří Strahovského kláštera v Praze, v Karolinu a jinde. Mezi úporně se držící pověry patří, že se v něm skrývá “škodlivý” hmyz a jiní “nežádoucí” živočichové. Naopak – chrání fasády před deštěm a náhlými změnami teplot.
* Za pozornost stojí také vistárie (Wisteria). Její krásné dlouhé světle modré, růžové nebo bílé hrozny květů se nedají přehlédnout.
* Krásně kvetoucí a intenzivně sladce vonící jsou pnoucí zimolezy (Lonicera), z nichž některé jako např zimolez Henryův (Lonicera henryi) a zimolez japonský (Lonicera japonica) jsou v příznivých klimatických podmínkách stálezelené. Vyžadují ale chráněné stanoviště.
* Málo známou, krásnou ovíjivou pnoucí dřevinou je akebie pětilistá (Akebia quinata), pocházející z Číny a Japonska. Zaujme nás nejen svými pětičetnými listy, které v mírných zimách zůstávají na rostlině, ale i fialově hnědými silně vonícími květy a na podzim tmavofialovými bobulemi okurkovitého tvaru.
* Z dalších zajímavých dřevin stojí za povšimnutí různé druhy ostružin (Rubus) , některé jsou beztrné, jiné stříhanolisté nebo s bíle zabarvenou kůrou. Zvláštní oblibě se v poslední době těší schizandra čínská (Schizandra chinensis). Její české pojmenování – klanopraška – se velmi neujalo. Tato rostlina obsahuje látky tonizující, které jsou zvláště v červených bobulích, podobných rybízu. Neprávem jsou ji přisuzovány ještě další “zázračné” účinky .
* Podzimním žlutým zbarvením je nápadné také aktinidie nebo též čnělkovec. V současné době již každý zná její plody, které se prodávají pod názvem “kiwi”. Tyto velké plody má aktinidie čínská (Actinidia chinensis) , která je v našich podmínkách dosti choulostivá. Daří se ji proto jen ve vinorodých oblastech na chráněných místech. Menší, ale daleko chutnější plody má aktinidie špičatolistá (Actinidia arguta) . Rostlina s bílými, později růžovými skvrnami na listech je aktinidie ovocná (Actinidia kolomikta).
* Vděčnou dřevinou je všem známý břečťan . Latinský název Hedera helix vznikl podle dávného pojmenování. Římané jmenovali břečťan hedera nebo edera a Řekové helix což znamená závit, vinoucí se, Angličané ho jmenují Ivy, Němci Efeu. V Holandsku mu říkají Klim op, tj. “šplhej nahoru”. Náš domácí stálezelený druh břečťan popínavý (Hedera helix) patří mezi nejvýznamnější dřeviny využívané k pokrytí půdy, zdí a pergol především ve stinných partiích. Je možné jej kultivovat stříháním. K podkladu se připíná pomocí vzdušných kořenů. Když opora schází, plazí se po zemi. Břečťan nikdy nekvete na položených nebo popínavých výhonech, ale až na keříčkových větvích, které vyhání, většinou až když dosáhne vrcholu opory. Tyto větve nemají vzdušné kořeny a listy nemají laloky. Početné okrasné odrůdy umožňují nejrozmanitější využití. Podle tvaru listů, zbarvení a růstu, jich bylo popsáno přes 150.
* Nápadné oranžovo-žluté trubkovité květy má teplomilný trubač kořenující (Campsis radicans) , který na chráněných teplých místech vykouzlí pohádková zátiší.
