Proměna starého sadu
Chalupa v Českém ráji, za níž se rozprostírá tento rozlehlý pozemek, je stará více než čtyři sta let.
Kdybyste měli někdy cestu kolem, uvidíte, jak po travnatých kobercích, které lehly do připravené hlíny teprve před třemi lety, frčí za volantem šikovného traktůrku herec Ota Jirák. A možná taky zaslechnete, jak hudrá na krtky. Vytrvale totiž razítkují drahocenný zelený pažit rezavými skvrnami.
Hrouda témeř rodná
Jirákovi začali chalupu zvelebovat před sedmnácti lety. Otu tenkrát sice mocně lákal kamarád, aby zamířil do jižních Čech, ale láska k rodnému kraji zvítězila. Narodil se totiž o pár vesniček vedle a jeho žena Drahomíra pochází z Mladé Boleslavi. Roubená patrová krasavice, jež byla původně formanskou hospodou na cestě do Žitavy, si je získala na první pohled.
„Na druhý pohled bylo jasné, že bude potřebovat řádnou renovaci. Začali jsme poněkud atypicky, zařizováním interiérů. A pak pokračovali směrem vzhůru. To vše rychlostí, jakou dovolily finance,“ charakterizuje chalupář ve zkratce přerod chalupy.
Střecha může počkat
Když se stavbaři prokousali přes podlahy, stropy a obnovené krovy ke střeše, udělali si menší pauzu. Vystřídali je odborníci z mnichovohradišťské firmy Tomáše Melicha. „Naše zahrada byla původně podstatně menší. Navazující plocha byla využívána jako jízdárna. Když se změnil majitel sousední usedlosti, přišla Drahuška s nápadem, že pozemek koupíme, aby nám za humny nevyrostla nějaká hacienda. A střecha že počká. Měla pravdu, jako ostatně většinou,“ chválí herec.
Po sadu, v němž byly stromy tak staré, že se s ním při česání ulomila celá větev, se mu opravdu nestýská. Navíc tvrdí, že těch pár jablek, co za rok sní, si rád koupí. V nové zahradě jsou dřeviny výhradně okrasné. Každé jaro přijede pan Melich se svou partou a dá všechny do pořádku. Takže Otovi zbývá – vedle péče o trávník – jen spousta radosti.
Vyjde z chalupy a spočine laskavým okem na mladém urostlém buku, který bude zřejmě nejvyšším stromem v okolí. Když se pozemek rozběhne do širokého oválu, pozdraví ho vpravo u zahradního domku jehličnan zvaný smrdle. Na můj údiv Ota opáčil, že původně nevěděli, jestli je to smrk nebo jedle.
Vlevo za smrdlí se v pozadí rýsuje trojice zatím štíhlých kmínků. Žertéř Jirák říká tomu místu Letisko tri duby. Od něj vlevo se dá z rovinaté scenérie vystoupat po pár kamenech na „rozhlednu“. Dohlédnete z ní sice leda tak k chalupě, ale Ota tvrdí, že pořádná zahrada rozhlednu má mít. A taky soutěsku. Ta, která vznikla uprostřed pozemku v navršeném terénu vyfutrovaném kameny, se jmenuje na počest přátel z Moravy – Vizovická.
U jejího vstupu obdivujeme košili, „odloženou“ u kovové nohy lavičky. Takovou prý dovedou ušít z umělého pískovce kameníci z nedaleké obce. Už tady zřejmě leží dost dlouho, z rozhalenky vyrůstá zelený rozchodník.
Bazén si užiju víc
Zahrada je koncipována tak, aby v ní pořád něco kvetlo. Při naší návštěvě to byla okrasná třešeň, mladý šácholan, kdoulovec a bergénie. Ale záhonům dodává půvabu také kombinace různobarevného listí a jehličí. Budou léty čím dál bohatší a pěknější. Počítačový obrázek zahrady v době, kdy dosáhne svého optima, vytvořil pro manžele Jirákovy šikovný zahradník ještě před tím, než se s partou pustil do práce.
Dole pod chalupou si majitel vyhradil plácek jenom pro sebe. „Připravoval jsem si tady rozptylovou loučku, ale holky, tedy žena a dcera Terezka, mě přesvědčily, že si víc užijeme bazén. Musel jsem jim dát zase za pravdu,“ říká a s pýchou představuje koupadlo s oblým zastřešením. Do azurově lákavého domečku s námi nakukuje i jezevčík Čenda, který má v zahradě dokonce svůj osobní patník…
„S vodou problémy nemáme. Hned vedle bazénu je báječná studna. Odborníci ji tady kopali celý týden. Už to chtěli vzdát, ale hydrogeologové i proutkař se shodli, že tady voda je. Vydrželi jsme nervama a studnaři se prokousali skoro až do sto padesáti metrů! Nechali jsme udělat rozbor – voda je skvělá. Budeme ji využívat nejen pro bazén a zahradu, ale připojíme se na ni zcela,“ těší se náš průvodce a zve na kafíčko do chalupy.
Text Marie Rubešová, foto František Malý