Zděné nosné konstrukce
U starých domů je vždy z hlediska konstrukčního i vzhledového lepší použít spíše tradičního řemesla a materiálu než novodobé technologie.
Obnažené smíšené zdivo štítu napovídá mnoho o stavebně historickém vývoji domu
Staré domy jsou stavěny jednak ze dřeva, jednak z plných pálených i nepálených cihel, z kamene a zdiva různě smíšeného; materiál se liší podle regionu. Tentokrát se budeme zabývat zděnými konstrukcemi, příště se budeme věnovat domům dřevěným.
Problémy se základy
Staré nosné zdi jsou většinou velmi silné, nebývají ovšem založeny příliš hluboko, na což obvykle narazíme při výkopových pracích v suterénu. Malta bývá chudá, vápenná či silně hlinitá, a někdy jsou kameny mistrně rovnány na sebe zcela bez použití pojiva.
Těchto skutečností se však nemusíme obávat, 90 procent starých domů je takto založeno a za normálních okolností to neznamená, že by byly nějak labilní.
Tradiční postup při zajišťování kamenné klenby je ve své jednoduchosti nejlépe a nejšetrněji použitelný pro jakékoli historické konstrukce
Otázku stability musíme ale řešit v okamžiku, kdy zeď vykazuje nějaké poruchy, nebo když chceme uvnitř či venku podstatně snížit terén. Například když se snažíme získat větší výšku místnosti, aniž bychom zasahovali do stropu, anebo chceme položit nové souvrství podlahy. Tím samozřejmě měníme poměry, na které je zeď zvyklá, a je tedy třeba ji – po krátkých úsecích, aby se zdivo nehroutilo – podezdít. To se dělá, je-li možné, v celé její tloušťce, a to do nezámrzné hloubky minimálně 80 cm.
Chceme-li dům dokonce zvýšit, roste zatížení na základovou spáru a je lépe se poradit se statikem. Navíc je nutné zvážit, zda zvýšený objekt nebude pohledově narušovat okolní zástavbu, stínit či jinak omezovat sousedy apod.
Jak pracovat s kamenem
Přezdíváme-li kamennou zeď, či stavíme-li ze starého materiálu novou, je nutné dodržet typické vodorovné kladení kamene. Nevhodné je novodobé, rádoby rustikální pojetí, kde namátkové kladení se zbytečně širokými spárami je ještě zvýrazněno cementovým spárováním. Jsou-li navíc – u venkovních zídek – kameny kladeny do betonu namísto malty, za pár let nás potíže pravděpodobně neminou.
Citlivě rekonstruované kamenné zdivo
Krásné kamenné zdivo často láká k tomu nechat ho neomítnuté a umocnit tak starobylost stavby. Rozhodujeme se jednak podle historicky podložené místní tradice, jednak podle stavu zdiva.
Při omítání kamenne však stavebníci velmi často chybují tím, že používají omítky s velkým podílem cementu (mj. také dříve oblíbený brizolit), které jsou příliš neprodyšné a ostré. Toto nadměrné používání cementu v omítkách je nepochopitelné stavební klišé, které přetrvává po desetiletí, přestože jeho vliv na historické zdivo je prokazatelně negativní! Zdivo, které nemůže odvětrat vlhkost, pod tímto příkrovem časem doslova „shnije“ a omítka vzhledem k této zadržené vlhkosti může odmrzat a odlupovat se.
Místní poškození zdiva
Vyspravujeme-li místně poškozené zdivo, můžeme znovu použít vybouraného materiálu. Pokud nejsou staré cihly či kameny poškozené, jsou samozřejmě dobře použitelné pro další zdění. Pozor si dáme na materiál vybouraný z bývalých chlévů – zasolené cihly by nám pak dělaly skvrny a výkvěty na omítce. Zdíme na vápenocementovou či nastavenou maltu, nepoužíváme (opět kvůli prodyšnosti) čistě cementovou maltu nebo beton.
Slabší zdi uvnitř dispozice domu, které většinou nemají nosnou funkci, se nazývají příčky; bývají cihelné (tloušťka zhruba do 150 mm – na cihlu) a platí pro ně stejné zásady jako pro nosné zdivo. Příčky silné 150 mm nosné být někdy mohou. To vždy v konkrétním případě musíme ověřit, chceme-li je bez nebezpečí zbourat.
Zachovejme klenby
Klenby bývají z cihel nebo kamene, nacházejí se především v přízemí a sklepních prostorách domu. Je to velmi důmyslná a přitom jednoduchá konstrukce, která je nesmírně trvanlivá, únosná a navíc krásná. Většinou ji nejvíce poškozují neuvážené lidské zásahy. Aby správně fungovala, potřebuje být rovnoměrně zatížena – k tomu slouží násyp (ze stavební sutě, hlíny apod.), kterým je shora zasypána. Odebíráme-li z nějakého důvodu tento násyp, musíme tak činit rovnoměrně a posléze ho tam zase vrátit, jinak se může nerovnoměrně odlehčená klenba zhroutit. Nejlepší je do vrstev vůbec nezasahovat.
Klenby se pokusme zachovat, jejich krása oživí každý interiér
Klenbu ohrožují také různé deformace konstrukcí v objektu, např. když jedna stěna na svahu podklesává dolů, nebo se stěny rozjíždějí od sebe. V tomto případě je nutné stáhnout dům nebo jeho část ocelovými táhly (umísťují se většinou do stropu či nad konstrukci klenby), nemusí se však vždy dělat tzv. věnec. Všechny tyto problémy by měl především posoudit statik.
Klenby vždy opravujeme doklenutím cihlami či kamenem, nikdy na ně nelijeme beton. Sanace kleneb nabetonováním, která se s oblibou používala dříve, přináší neblahé výsledky. Tento způsob opravy je dnes již považován nejen za překonaný, ale přímo za škodlivý – a navíc drahý.
Vyklenout klenbu tradičním způsobem zvládne dobrý zedník velmi rychle (když říká, že „už se to nedělá“, najděte si lepšího). Stojí za to třeba i obnovit klenbu v místnosti, kde zanikla – paradoxně je to levnější způsob zastropení než např. hurdisky.
Zatímco na barokní českou plackovou klenbu už musí být řemeslník v tradičním řemesle velmi zběhlý, valené klenbičky opřené do I-profilů, jaké se dělaly na přelomu 19. a 20. století, zvládne i běžný zedník s dobrou vůlí. Totéž v menším měřítku platí o okenních a dveřních záklencích. Že nevysekáváme drážky pro elektrické vedení ve vrcholu klenby a v jiných choulostivých místech, je doufejme samozřejmé.
TEXT: ING. ARCH. DANIELA JAVORČEKOVÁ A ING. JANA STRNADOVÁ
FOTO: ATELIÉR GIRSA AT A PAVEL VESELÝ
Zděné nosné konstrukce
