Fantaskní svět keramiky u sochařky Evy Roučka

Ukrývá se za divoce rostoucím živým plotem v Břasích na Plzeňsku, kde si ho již dvacet let vytváří česko-francouzská sochařka Eva Roučka.

Už vstupní branka a vrata, z nichž si příchozího zvědavě prohlížejí a fotografují boubelaté panímámy a pantátové, vyvolávají otázky, co ho čeká za nimi. Odpovědi zašifrované do keramiky nalezne na každém kroku. Sokl štítové zdi se proměnil v rušnou ulici plnou modrých cyklistů a motorkářů, u paty domu přetéká z hrnců pekelně tvrdá kaše a o kus dál z pekáče pokřikují ústnaté buchty.

Obytnou část tvoří spodní a horní dům, k němuž přiléhá kůlna. Foto: Tomáš Dittrich

Vydáme-li se po vydlážděné cestičce, v níž rozpoznáme do země zašlapané trpaslíky a trpaslice, dojdeme ke keramické dílně. Z jedné strany k ní přiléhá stodola přebudovaná na výstavní galerii. Cihlové zdi jsou ideální kulisou pro velké i drobné sochy z keramiky, bronzu a dřeva. Všechny spojuje jedno široké téma, lidské chování. Eva Roučka je odpozorovává v reálných situacích a následně přetvoří ve vtipná až ironická díla. Z druhé strany se o dílnu opírá další stodola, která Evě slouží jako ateliér, v němž „dělá velká dřeva“, tedy vyřezává sochy řetězovou pilou, což při pohledu na její drobnou postavu vyvolává obdiv. Místo před ním slouží k posezení, Eva sem vyrobila, samozřejmě z keramiky, venkovní krb. Poslední stavbou v řadě je letní kuchyně.

Originální vstupní dveře jsou dílem sochaře Tomáše Tichého, zábradlí verandy zdobí Eviny malby. Foto: Tomáš Dittrich

Cesta tam a zase zpátky

Ve vyprávění o tom, jak plzeňská rodačka zakotvila ve zdejší vesničce, se musíme vrátit na začátek. Eva Roučka je nejen uznávanou výtvarnicí, ale díky životnímu příběhu odehrávajícímu se v jedinečných domovech přímo románovou postavou.

Když nebyla ani na sedmý pokus kvůli kádrovému profilu přijata ke studiu na UMPRUM, napsala dopis na ministerstvo kultury. Cesta za odborným vzděláním se kupodivu otevřela, ale normalizační atmosféra na škole nebyla pro svobodomyslnou dívku snesitelná. V roce 1979 se rozhodla pro emigraci a kvůli vízu zfalšovala razítko školy tak, že si je vyřezala z brambory. První „ubytování“ ve městě na Seině jí poskytl její známý restauratér, který ji nechal přespávat na střeše budovy deníku Le Figaro. Štěstí dál stálo na její straně, a tak téměř okamžitě získala místo asistentky na umělecké škole a po roce nabyla od města Paříž ateliér k užívání. Tam si přivedla i svého francouzského manžela. Po narození prvního syna, kdy už jim začal být prostor malý, se rozhodli přestěhovat k manželově rodině do Provence, kde vedle jejich letního zámeckého sídla opravili chátrající statek. Vychovali tu tři děti, které mají i české občanství, ale manželství pod tlakem rodinných tradic nevydrželo. Po revoluci, když se otevřely hranice, se Eva začala vracet do Čech. Přestože pár let nazpět proběhla tiskem informace, že se sem natrvalo přestěhovala, protože tu potkala dávnou lásku, pravda byla mnohem prozaičtější: „Měla jsem dva domy, jeden vzdálený 1 500 km od druhého, nikde jsem nebyla doma, děti už byly velké a samostatné, tak jsem to rozsekla,“ uvádí báchorky na pravou míru.

Dům jako připomínka

Usedlost v Břasích objevila náhodou: „Jak bylo jasné, že s otcem svých dětí nedožiju, jela jsem v únoru 2001 do Čech s tím, že si tu budu hledat bydlení. Jdu takhle po hlavní plzeňské třídě a tam byla vývěska s inzeráty a já k ní bezděčně zacouvala. Inzerát byl v horní řadě veprostřed, ostatní už jsem si nepřečetla. Jeli jsme se sem s kamarádkou podívat. Říkala jsem si, že přece nekoupím první barák, který uvidím, ale připomínal mi statek po dědovi. Byl i za dobré peníze,“ svěřuje nám Eva své pohnutky a dodává: „S mým řemeslem nepotřebuji ‚velkej bejvák‘, ale ateliér.“

Zahradu zabydlují eviny sochy inspirované lidským chováním. Foto: Tomáš Dittrich

Na větvích ovocných stromů se pohupují keramičtí opeřenci. Foto: Tomáš Dittrich

Domovní škatulata

Z větracích otvorů ve štítu stodoly jsou sestaveny iniciály prvního majitele, který byl starostou obce Vranov. Říká se tady proto „Na Vranůvku“, a fungovalo to tu jako centrum vsi. „Když jsem dům koupila a přijela autem s francouzskou značkou, úplně jsem cítila, jak sousedé chodí nejistě okolo a nevědí, co se z toho stane. Jakmile zjistili, že mluvíme s dětmi česky, ulevilo se jim a dnes máme výborné vztahy,“ vzpomíná Eva.

Nový domov se rodil na etapy: „Jedná se o dva separátní domy, v tom starším, dolním se nedalo bydlet, horní, který pochází z padesátých let, byl v lepším stavu. Bývalý majitel v něm míval dílnu, kde vyráběl krásné štoudve, v nichž dnes pěstuji rajčata. Nechal ho předělat na byt pro svou dceru a jako novou dílnu si postavil kůlničku, jež uzavírá dvůr,“ vysvětluje Eva a pokračuje: „Tak jsme se nejprve zabydleli v horním domě a zrekonstruovali dolní a pak se to obrátilo.“Nyní Eva obývá dolní dům a druhý dům přenechala hostům, protože si zve často přátele výtvarníky na delší pracovní pobyt. Každoročně tu také organizuje tzv. Indiánské léto, což je sympozium, jehož se účastní vždy deset mladých výtvarníků. Trvá měsíc, takže je potřeba zajistit všem soukromí. „Ještě jsem zrekonstruovala chatku v zahradě, byla to taková trucovna onoho pana majitele. Měl v ní deset úlů, kanape a ve staré skříni vyvolával fotky. Se synem jsme zachovali konstrukci a levně z dřevotřísek a ve frcu koupeného velikého okna udělali romantický domeček, jemuž říkáme ‚letní spálňa‘.“

Originálně z vlastních zdrojů

Do obou domů se vstupuje po několika schůdcích, u hlavního ještě přes zastřešenou verandu. Tu si Eva pochvaluje, neboť na ní může sedět, i když prší. Věší sem prádlo, takže nepotřebuje sušičku. Originální vstupní dveře vedou do předsíně s původní dlažbou. Vlevo se nachází obytná kuchyně s dochovanou dřevěnou podlahou, vybavená opraveným starým nábytkem. Eva totiž vše, co našla po půdách, zrestaurovala. Na kuchyň navazuje ložnice spojená s pracovnou, vybavená je postelí přes celou šíři místnosti, psacím stolem, prádelníkem a skříní, které jsou spolu se vstupními dveřmi prací sochaře Tomáše Tichého. Jdeme-li v předsíni rovně, otevře se nám další místnost, kde má majitelka to nejzákladnější, co potřebuje: saunu, piano, knihovnu, likérku a kreslicí stůl.

Lůžko s knihovnou vytvořil na míru rovněž Tomáš Tichý. Foto: Tomáš Dittrich

Budiž teplo

Ústřední topení už sice zavedené bylo, ale na tuhá paliva. Dokud sem Eva s rodinou jezdila jen občas, chodil jim hodný soused předem zatopit. Jakmile byl do obce zaveden plyn, hned se připojila. Nové plány s topením má ohledně dílny. „Přes léto se mi v ní báječně dělá. V zimě zatím topím kamny, jenže ráno jsou tam čtyři stupně, a proto můžu začít pracovat až odpoledne, kdy se prostor vyhřeje. Přemýšlím tudíž o vytápění moderními prostředky,“ říká a dodává: „Pokud tu finanční možnost mám, chci si koupit pohodlí. Snažím se žít hodně ekologicky, ne proto, že je to módní, ale z důvodu, že cítím zodpovědnost za zeměkouli. To strašné plýtvání a přemíra pohodlnosti ji tolik ničí!“

Eva Roučka se svou psí parťačkou, fenkou Rourou. Foto: Tomáš Dittrich

Rozverná zahrada

Vzadu za stodolou je sad, kde se na větvích pohupují keramičtí opeřenci a kde jablka zrají uvnitř lahví, aby ozvláštnila budoucí mok. Část pozemku vyčlenila Eva pro užitkovou zahrádku. Další zeleninu a kytičky pěstuje před domem ve starých vaničkách a štoudvích, po zdi stodoly šplhá vinná réva. Místa pod stromy poskytují intimní úkryt keramickým postavičkám, na jednom místě vyrušíme do sebe zahleděné milence, o kus dál starší pár opalující se na decimálce. Poblíž malé skalky se dohadují andělé s trojicí blahobytně vyhlížejících chlapíků.

Keramička tělem i duší

To o sobě Eva Roučka říká, nicméně mezinárodní renomé jí zajistilo sochání do dřeva řetězovou pilou. Její díla najdeme po celém světě včetně severního polárního kruhu, kde si její sochy hoví v jezeře. Eva je stále v pohybu. Ve chvíli, kdy se dokončoval tento článek, si užívala ve Francii babičkovské radosti, avšak spojené s výstavou. Nyní je zpátky v Čechách, ale záhy odlétá na pracovní pobyt do Číny.

TEXT: Zuzana Ottová
FOTO: Tomáš Dittrich

Fantaskní svět keramiky u sochařky Evy Roučka