Pozdní okrasné cibulnaté a hlíznaté rostliny
Nejsou jen poslové jara, některé rostliny kvetou od konce léta do podzimu. A jako by nechtěly zůstat pozadu za barevností listí, oblékají své květy do výrazných, mnohdy ohnivých tónů.
Při výběru bychom se měli nejen nechat vést velkolepostí vzhledu, ale současně se i soustředit na jejich potřeby, konkrétně na způsob přezimování choulostivých exotických krásek. Odměnou za trochu víc práce nám budou záhony a nádoby rozzářené veselejšími rostlinami, než jsou tradiční chryzantémy.
S fialovými naháči, jak se ocúnům lidově říká, se setkáme i ve volné přírodě. Foto: Shutterstock
Nejznámější klasika
Foto: Shutterstock
Ocún jesenní (Colchicum autumnale) je přes malou výšku díky svým květům nepřehlédnutelný na zahradě i ve volné přírodě. Přispívá k tomu skutečnost, že se bledě fialové, případně bílé květy objevují v době, kdy má rostlina zatažené listy, tudíž je nezakrývají. Od toho se odvíjejí i jeho lidové názvy jako naháč, holopanna, sirotka apod. Vyšlechtěné druhy mají sytější barvy od růžovofialové po tmavě fialovou a květ může být i plný. Ocúny jsou zcela mrazuvzdorné, při výsadbě jim vybereme slunné stanoviště s vlhčí, ale propustnou hlubokou a na živiny bohatou půdou.
Ocúnu stačí málo
Vykvete bez půdy i vody, stačí hlízu položit na světlé teplejší místo, například na okenní parapet.
Štíhlé špičaté listy gladiolů připomínají meče, lodyha s poupaty zubaté ostří. Foto: Shutterstock
Ostrý jako meč
Gladioly čili mečíky (Gladiolus) patří k nejatraktivnějším květinám pěstovaným pro řez. Jméno dostaly podle úzkých dlouhých listů připomínajících malý meč. Vzhledem k tomu, že pocházejí z jižních krajin, mají u nás vyšší nároky na pěstování. Aby bohatě kvetly a nesužovaly je houbové choroby, potřebují místo na slunci, dále ochranu před větrem, který by je mohl polámat. Vyhovuje jim hlinitopísčitá, na živiny bohatá a nezamokřená půda.
Pro výsadbu mečíků v dalším roce použijeme jen nové hlízy oddělené od mateční. Foto: Shutterstock
Hlízy je třeba na podzim vyrýt, novou hlízu oddělit od mateční a uskladnit, u raných odrůd koncem září, u pozdních odrůd začátkem října. Na jaře hlízy vysazujeme vždy do jiného záhonu, abychom omezili výskyt škůdců, zejména třásněnek a houbových chorob.
Kleopatřina jehla září jako pochodeň. Foto: Shutterstock
Květina egyptské královny
Nevšední trvalkou je Kleopatřina jehla, lidově pochodňová lilie (Kniphofia uvaria). Hrozny trubicovitých květů jsou na konci vysokých lysých stonků uspořádány tak, že tvarem a zářivou barvou připomínají hořící pochodeň. Úzké, trávovité šedozelené listy vytvářejí vysoké husté trsy.
Rostlina potřebuje dobře chráněné slunečné stanoviště s propustnou humózní hlinitopísčitou půdou. Jako ochrana před přemokřením se používá drenáž. Jehla je mrazuvzdorná do –18 °C, může tudíž zůstat na záhonu, ale se zimní ochranou. Hlíza je velmi křehká, musíme s ní manipulovat opatrně. Při výsadbě nesmí žádná část vyčnívat nad půdu. Nemá ráda časté přesazování, v jehož důsledku přestává kvést.
Dosny stáhnou v zahradě všechnu pozornost na sebe. Foto: Shutterstock
Návštěva z tropů
S mohutnými listy a zajímavými květy je dosna čili kana (Canna indica) dominantou každé zahrady. Výškou lodyhy dosny hravě překonají i půldruhého metru, ale pořídit si můžeme i zakrslé druhy o metr nižší. Růžová, červená, žlutá, oranžová i vícebarevná květenství se objevují v pozdním létě. Pro jejich intenzivní zbarvení potřebují dosny slunce. Nárokují si propustnou, výživnou neutrální půdu a dostatek vláhy, za suchého počasí pak denní zálivku.
Některé druhy jsou mrazuvzdorné, ale jejich kořeny špatně snášejí zimní vlhkost, proto je jistější hlízy vyjmout a skladovat na suchém chladném místě v nádobě se suchou rašelinou či pískem.
Text: Zuzana Ottová
Foto: Shutterstock
Pozdní okrasné cibulnaté a hlíznaté rostliny
