Jak se vesnický domek stal hezkou chalupou

Rubrika: Chalupy, Chaty a chalupy

Na Milana a Helenu spadla povinnost postarat se o dům po rodičích, když bylo oběma přes padesát. Jejich děti říkaly, ať jej prodají, oni se rozhodli jinak. A protože nedokázali sehnat řemeslníky, většinou dům rekonstruovali sami.

Milan a Helena jsou spolu 39 let a bydlí v Mladé Boleslavi. Tady mají velký dům, a protože jim děti vyrostly a žijí jinde, starají se o něj sami. Chovají králíky, drůbež, mají dva psy a jezírko s rybkami. Když Helenina maminka zemřela, vyvstala otázka, co bude s jejím domem v nedaleké vesničce. V té době by si Helena a Milan už zasloužili odpočinek. Helena však myslela na slova své maminky, která říkala: „Neprodávejte to!“

Zatímco obkladačky v kuchyni jsou ze stavebnin, dlažba na podlaze pochází z továrny RAKO. FOTO: Petr Živný a Martina Lžičařová

Stůl a židle v kuchyni jsou hned u vstupních dveří. FOTO: Petr Živný a Martina Lžičařová

Dům vznikl před sto lety

Helenin pradědeček měl domek a v něm 9 dětí. Když nechal dům jednomu ze synů, vedle si postavil začátkem minulého století vejminek. Sem se i vrátil z 1. světové války Helenin děda a namluvil si děvče ze sousedství. Měli spolu dvě děti: kluka (Helenina tatínka) a holku. Děda vybudoval z vejminku dům, ale moc si ho neužil, zemřel na začátku 2. světové války, takže babička se o něj starala sama. Další generací byl Helenin tatínek s maminkou. Ačkoliv je komunisti dřeli z kůže, udrželi jako jedna z mála rodin ve vsi hospodářství. Tatínek dům zrenovoval v 60. letech, v 70. letech zemřel a od té doby na stavení nikdo nesáhl. „Po padesáti letech jej bylo třeba opravit. Bylo v děsivém stavu,“ hodnotí Milan.
Helena se rozpomíná na dětství: „Jsem nejmladší ze čtyř dětí. Bratr se oženil, když mi bylo pět let. Obě starší sestry měly dohromady pokojík v podkroví a já zůstávala s maminkou a tatínkem v přízemní sednici. Byl to hezký pokoj s fládrovaným nábytkem,“ oživuje vzpomínky.

Křesílka a pohovku chalupáři nechali nově potáhnout. FOTO: Petr Živný a Martina Lžičařová

Starý nábytek opravovala a natírala Helena. Vpravo jsou dveře do koupelny, vlevo do ložnice. FOTO: Petr Živný a Martina Lžičařová

Opravit střechu a vymalovat

„Když jsme se pustili do oprav, myslili jsme, že spravíme propadlou střechu, vymalujeme a uklidíme. Dnes si říkám, aby lidé nepodcenili svá rozhodnutí,“ říká Helena. Milan přitakává: „Až po dvou letech jsme přišli s tím, že půjde o chalupu na důchod, mezitím jsme domek upravovali bez nějakého záměru,“ vysvětluje.

Ukázalo se, že střecha byla jen začátek. Postupně se odhalovaly nedostatky. „Jakmile jdete po příčině, tak se objeví něco, co jste nečekali. Dobrým příkladem je elektřina. Chtěl jsem pouze novou zásuvku, proto jsem zavolal elektrikáře a ten se ptal: ‚Jakou máš elektriku?‘ Odpověděl jsem: ‚Starou a novou.‘ ‚A kdy byla hotová ta nová?‘ ptal se znovu řemeslník. ‚Když jsem byl na vojně,‘ odpověděl jsem popravdě. ‚A stará?‘ ‚Když se barák stavěl.‘ ‚Takže máš hliníkovou dvojlinku a oplétaný drát. To musí všechno ven!‘ Zkrátka se musela udělat celá elektrika a tak to bylo i s vodou a odpady.“

Toaletka po babičce prošla renovací. FOTO: Petr Živný a Martina Lžičařová

Na podlaze ve světnici je dlažba s motivem prken a pod ní je topení. Želetavská kamna s bílými kachli dotváří atmosféru. FOTO: Petr Živný a Martina Lžičařová

Postel a noční stolky jsou kupované v IKEA. FOTO: Petr Živný a Martina Lžičařová

Jejich vyprávění je dlouhé, protože většinou mnohé dělali sami a vědí tedy o chalupě všechno. „Moc řemeslníků se tady nevystřídalo, protože jsme je nedokázali sehnat. Zřejmě to bylo proto, že jsme opravy prováděli postupně. Možná, kdybychom zadali rekonstrukci firmě, by bylo jednodušší nějakou sehnat,“ míní Helena. Milan tvrdí, že je problém získat někoho na poctivou ruční práci, kdo ji opravdu umí. Řemeslníci prostě nebyli. „Ale zjistil jsem, že mě baví stavět, dělat hrubou práci. Dodělávky – to už je horší,“ konstatuje Milan. „Vždycky navečer jsem usedl k počítači a díval se na internet, jak co dělat a které materiály zvolit.“

Malé změny v dispozici

Zatímco se pět let Helena se sestrou starala o maminku, dům byl zavřený. Uvnitř byl vlhký a plíseň pokrývala celou podlahu, do obýváku kapalo. Páchlo tady úplně všechno.
„Nejdříve jsem vyměnil čtyři trámy krovu, pak jsem další čtyři dokoupil a nakonec jsem pochopil, že to nebude snadné, bylo potřeba vyměnit třináct párů a částečně i pozednice,“ kroutí ještě teď nevěřícně hlavou Milan. Kde to bylo možné, chalupáři zdi podřízli, do ostatních aplikovali chemickou injektáž.

Před sto lety bývala směrem do ulice dvě okna, Helenin tatínek je při modernizaci v 60. letech vyměnil za jedno trojdílné. Milan s Helenou se vrátili k původnímu vzhledu a stavení se rozhodli nezateplovat a zachovat vnější tvář. A tak zvolili vápennou omítku se štukem.

Letní kuchyně vznikla z hospodářského stavení stojícího proti obytné budově. FOTO: Petr Živný a Martina Lžičařová

V interiéru Milan prosadil podlahové topení. Instaloval ho v obýváku a kuchyni, proto je na podlaze dlažba, která vypadá, jako by byla z prken. Topí se kachlovými kamny ze Želetavy, v nichž je i výměník ohřívající vodu pro podlahové topení. Přechodné období, kdy se v kamnech nezatápí, jistí elektrokotel, který ohřívá vodu do topení, a v ložnici je radiátor.

Při zobytňování chalupy vycházeli ze staré dispozice. „Verandu jsme nechali. Tatínek ji postavil průchozí, my jsme vchod do dvora zaslepili. Než v šedesátých letech veranda vznikla, vstupovalo se zvenku přímo do černé kuchyně, vpravo byla sednice a vlevo komora, v té žila babička,“ přemýšlí Helena. Dnes je dispozice prakticky stejná. Přes verandu se vchází do kuchyně, vpravo je světnice, vlevo, místo komory, ložnice majitelů.
Do pokojíku Heleniných sester v podkroví se vstupovalo z vchodu do stavení přilepeného k obytnému domu, kde byly schody na půdu a špýchar na uskladnění obilí. Pod ním se nalézal chlívek a komůrka. V současnosti je celé patro obytné, předloni sem do střechy vkládal chalupář izolaci. Vpravo, nad obytnou částí, je z pokojíku děvčat místnost pro synovu rodinu, u schodiště má pracovnu pán domu a jsou tady vystaveny trofeje, co získala jeho drůbež a králíci na výstavách. Špýchar čeká ještě na opravu. Bude v něm pokojík pro dceru a z komůrky pod špýcharem se začíná budovat vinný sklípek. Co zatím přibylo, to je dřevěná pavlač. „Ten barák se mi zdál moc vysoký,“ usmívá se Milan.

Dvůr uzavírá stodola. FOTO: Petr Živný a Martina Lžičařová

Modro-bílý styl je i tady zachován. Jednou za rok se nádobí musí umýt. FOTO: Petr Živný a Martina Lžičařová

V „sauně“ pod průsvitnou střechou je opravdu jako v sauně. FOTO: Petr Živný a Martina Lžičařová

Modro-bílá chalupa

Zatímco se přestavovala hlavní obytná budova, vznikla letní kuchyně, protože bylo třeba nějaké zázemí. „Máme v ní linku po mamince ze sedmdesátých let a jen betonovou podlahu, protože jsme spěchali,“ sděluje Helena. Místo je to pěkné, je pod střechou, zdi jsou z neomítaných cihel, v horkých dnech se rodina uchyluje právě sem. Navíc kuchyně je správně zabydlená, s dvěma jídelními stoly se sezením a se závěsným lehátkem. Je v ní i starodávný nábytek, zdobí ji smaltované nádobí a formy na pečení i novodobé dekorace, jsou tu vystaveny staré mlýnky. Chalupářka neváhala a oba stoly pokryla sněhobílými ubrusy s modrým vyšíváním. Působí luxusně v těchto prostorách, kdysi určených hospodářským účelům.

Modro-bílá kombinace nábytku i textilních doplňků, které šila nebo vyšívala Helena, se opakuje jak v letní kuchyni, tak v domě. I fasáda na domě měla být celá modrá, ale nakonec se rozhodli pro modré šambrány kolem oken a modrou barvu dveří. Zatímco vchodové dveře jsou modré a ladí s rámováním oken, vnitřní dveře jsou bílé, protože je Helena natírala, a mají pouze modrá futra.

Sbírka začala dvěma formami na bábovku. „Trochu se to vymklo!“ uznává chalupářka. FOTO: Petr Živný a Martina Lžičařová

Co je ještě na dvoře

Od vstupních vrat se dvůr mírně svažuje. Napravo je obytný dům, za ním hospodářské stavení s pavlačí s nalepeným nižším přístavkem, kterému říkají „sauna“, protože pod průsvitnou střechou je za slunečného počasí horko jako v sauně. Je v ní další sezení a další nábytek. Jídelní stůl se židlemi zůstal ještě od poslední oslavy a nábytek je tam uskladněn. „Ostatní mám na špejcharu, mohla bych ho opravovat a natírat dalších deset let, ujmeme se čehokoliv. Ale když na Vánoce rozbaluji dárky a objevím rezivý kus, už si říkám, že bych chtěla dostat i něco nového,“ směje se Helena.

Za saunou je malý kousek zahrádky. Naproti obytnému stavení je objekt s letní kuchyní, dřevníkem a na konci jsou voliéry. Napříč dvora leží stodola. I ta stojí za prohlídku, protože v ní jsem pochopila, že se Milan nebaví pouze chalupou. Staví kotce, jsou to zatím kostry budoucích králíkáren. „Navštěvuji výstavy a posuzuji jako rozhodčí králíky, syn zase dělá rozhodčího u drůbeže. Bojím se, že až dokončím těchto čtyřicet kotců, stejně nebudou stačit. Je to podobné jako s voliérami pro slepice. Mám je tady i doma, ale je lepší mít všechna zvířata na jednom místě,“ domlouvá sám sobě.

Ve starých nádobách rostou bylinky. FOTO: Petr Živný a Martina Lžičařová

Zahrádka je jen malá, ale zato hýří barvami. FOTO: Petr Živný a Martina Lžičařová

Odkaz další generaci

Že v chalupě nezůstávají jenom na práci, dokazují Helenina slova: „Trávili jsme tu poslední dvoje Vánoce. A v létě se sjede z příbuzenstva kolem třiceti lidí. Postupně z toho vznikla tradice. Všichni jsou v kostýmech na vyhlášené téma a je velká legrace,“ těší se na další setkání. Pak náhle Helena položí zásadní otázku: „Šli bychom do toho znovu?“
Milan jí hned odpoví: „Je to jako s manželstvím. Člověk se musí oženit hloupý, protože chytrý by se neoženil! Už nám docházejí síly,“ uznává chalupář a hned vzápětí se rozesměje nad vzpomínkou, že jim vyrůstá další generace: „Tuhle, když jsem nahazoval, tak si vnuk vzal židličku a sledoval mě. Já jsem to komentoval: ‚Tvůj táta to dělat nebude, ale ty se dívej, jak se to dělá, protože to budeš za padesát let při další opravě potřebovat!“

Milan vmáčkl mezi stodolu a letní kuchyni voliéry pro drůbež. FOTO: Petr Živný a Martina Lžičařová

Slepičky už přinesly svému majiteli mnohá ocenění. FOTO: Petr Živný a Martina Lžičařová

Tenkrát

Poměrně v nedávné minulosti, v roce 2014, byl domek s trojdílnými okny lemovanými černými kachličkami v neutěšeném stavu. Trápila ho vlhkost zdola i shora, a přestože měl čtyři možné majitele, nikdo ho nechtěl. Až Helena se jej se svým mužem ujala. Oba ale mysleli, že je oprava bude stát mnohem méně úsilí.

Foto: rodinný archiv

FOTO: Petr Živný a Martina Lžičařová

Kdo tu bydlí

Helena, Milan a drůbež všeho druhu

Kde

Mladoboleslavsko

Text: Martina Lžičařová
Foto: Petr Živný a Martina Lžičařová