Kde láska, tam štěstí

Alice a Slávek Matuchovi bydlí v Jičíně a chalupu mají jen kousek za městem. Když ji kupovali, byla ve stavu „zbořit“. Dnes je to chaloupka radost pohledět.

Chalupa je poloroubená, zevnitř vyzděná. Kdysi v ní bývaly dvě obytné místnosti a komora, na ně navazoval chlév, přístupný ze zárubně, a stodola. Dnes uvnitř najdeme světnici, kuchyň, ložnici a koupelnu se záchodem. V podkroví je jedna velká místnost. Úplně vzadu je garáž

Navzdory příznivé předpovědi počasí bylo toho dne, kdy jsme se vydali k Jičínu, šedivé nebe. Zima do tváří přímo kousala. Do Vánoc zbývalo už jenom pár dní a my jsme chtěli využít pozvání do typické podkrkonošské roubenky v zelenobílém pruhovaném kabátku. O Matuchových jsme věděli, že se chystají sváteční volno užívat na chalupě. Odjížděli jsme proto z Prahy natěšení na nazdobený stromeček. Možná ale na nás bude čekat i nějaké cukroví!
Protože zahrada ležela pod sněhem, nebyl důvod zdržovat se venku. Hned jsme běželi do tepla. Uvnitř chalupy jsme rázem roztáli. Kromě praskajícího živého ohně v ohromné otevřené peci nás „dostala“ i kouzelná vánoční výzdoba. Zelené borové a jedlové větve ve vázách, betlém s dřevěnými figurkami, zapálené svíce, na stole perníčky a vánočka. A nad stolem postaru za špičku zavěšený smrček, zdobený slaměnými hvězdičkami, jablíčky a sušenými kolečky pomeranče. Jako by té krásy nebylo dost, na trámu u stropu se vznášejí dva usměvaví andělé v pruhovaných košilkách.

Pohled na otevřené ohniště, v němž tiše praská oheň

Teprve za chvilku, u horkého čaje, jsme se dívali kolem sebe pozorněji a začali chalupu vnímat jako celek. Vida, chybí tu dveře mezi pokoji! Předsíň, světnice a kuchyně tvoří jeden velký prostor, kterému zhruba uprostřed dominuje pec s otevřeným zaklenutým ohništěm. Ta jednotlivé části opticky odděluje.
Dveře jsou vidět jen ty nalevo od vstupu, za nimi lze tušit koupelnu a záchod. Dřevěné schody vedoucí vzhůru naznačují, že pod střechou je obytné podkroví. Víc místností tu není? Paní Alice nás vede kuchyní ještě k jednomu pokojíku. Tady mají naši hostitelé ložnici.

Dárek k výročí svatby

„Chalupa je asi tři sta let stará,“ dávají se do vyprávění Alice a Slávek. „V místní kronice je o ní zmínka roku sedmnáct set padesát tři v souvislosti již s nějakým prodejem. My jsme ji koupili v roce devatenáct set devadesát šest. Dali jsme si ji jako dárek k dvacátému výročí svatby.“ Naše hostitelka přiznává, že o chalupě snila celý život. S manželem celou dobu bydleli v domku u jeho rodičů a vlastně neměli nic svého. Tip dostala od kolegyně ze školy, kde obě učily.
Poslední majitelkou byla nesvéprávná paní a stav roubenky situaci odpovídal. Kdykoliv se na domě něco hroutilo, obec s nejhorším pomohla, s kvalitní údržbou to ovšem nemělo nic společného. Chalupa byla na spadnutí. Co si vlastně Matuchovi koupili? Špínu, hnojiště, odpadky, myši, shnilé stěny pod slátanou střechou.

Alice, pózující před zakoupenou chalupou

„Názorů, že bychom dům raději měli hned srovnat se zemí a začít znovu, bylo víc. Já si ale uvědomoval, že by to přece jen stálo dost peněz a že střecha je jakž takž funkční,“ vysvětluje Slávek. Rozhodl se proto chalupu nechat stát a vlastními silami „všechny díry“ postupně opravit.
Během následujících deseti let se v chalupě objevilo řemeslníků jen pár, a to ještě na speciální práce. Všechno je dílem současných majitelů. A možná, že by mě Alice ještě trošku opravila: „Snažila jsem se pomoci, jak to šlo, ale hlavní zásluhy má můj muž. V noci přemýšlel, jak co technicky vyřešit, a ve dne pracoval. Bylo to deset let neskutečné dřiny.“

Dům musí mít základy

Ložnice vznikla na místě chléva jako první obyvatelná místnost. Chalupáři si ji zařídili pěkným novým nábytkem, na který natrefili v bazaru. Nad postelemi jsou kromě největší svatební fotky pověšeny i malé obrázky rodičů a prarodičů

První novou stavbou byl suchý záchod na zahradě. Pak se začalo z toho nejhoršího konce, ve chlévě. Působením močoviny se tady roubené stěny rozpadaly. Když se z chléva vyloupla ložnice, bylo nutné opravit střechu. Další na řadě byla kuchyň a černá kuchyň s komínem, potom pokoj, koupelna a záchod. Teprve před dvěma lety chalupáři dokončili podkroví. Mezitím ještě z kůlny na dřevo postavili garáž.
„Stavěli jsme tak, že zhruba čtvrtinu chalupy jsme podepřeli, staré zdivo zbourali, vykopali základy a postavili nové zdi,“ rekapituluje Slávek. Vysvětluje mi, že dříve se místo základů do země dávaly jen kameny. Tady šlo o pískovec, který je pro zdejší kraj typický. „Abych mohl udělat nové základy, musel jsem tyto kameny dostat ze země ven. Šílená práce…“
Matuchovi říkají, že díky tomu, že rekonstrukce trvala deset let, měli čas důkladně si všechno promyslet. Jejich cílem bylo zachovat vnější podobu stavby a původní půdorys. Jakmile pevně stanovili vnitřní dispozici – kde bude kuchyň, kde koupelna a tak dál, mohli přemýšlet, jak místnosti v přízemí vytápět. O obytném podkroví tehdy neuvažovali.

Teplo pod podlahou

Ve světnici plánovali kachlová kamna, která logicky měla navazovat na černou kuchyni s komínem. Když chalupu koupili, do ohniště se mohlo přikládat jen ze strany od současné kuchyně. Z druhé strany byla zeď. Po odkrytí černé kuchyně se ale objevila druhá klenba oblouku a s ní přišla i myšlenka ohniště očistit a otevřít. „Ten nápad se mi moc líbil. Už proto, že jsme tím mohli ušetřit spoustu peněz za kachlová kamna i za příčku s dveřmi,“ přiznává Slávek.
Na romantický pohled do ohně se sice těšili, bylo však nutné vymyslet alternativní zdroj tepla. Ústřední topení zavrhli. Vidina trubek a radiátorů je nelákala. Nakonec se přiklonili k elektrickému podlahovému topení. Jednoduše proto, že není vidět.

Stavení je roubené, dalo by se tedy čekat, že i zdi zevnitř budou „pruhované“. Slávek se však chalupu rozhodl zevnitř vyzdít, aby zdi měly větší izolační schopnost

V této fázi přizvali odborníky. Ti položili podlahové topení do celého přízemí. „Na betonové základy se pokládala izolace proti vodě, ta je spojena s izolací ve stěnách,“ popisuje Slávek, „následuje osm centimetrů silný polystyren, fólie, dvanáct centimetrů betonu, v němž jsou uloženy topné spirály, a nahoře je dlažba, v ložnici prkna. Mezi betonem a prkny je třícentimetrová mezera. Abych zajistil cirkulaci vzduchu, jedno prkno pod postelemi jsem vynechal – je tam průduch. Vzhledem k tomu, že dřevo v různých teplotních podmínkách pracuje, smršťuje se a zase roztahuje, mezi podlahou a stěnami zůstává dilatační centimetrová mezírka.“
Elektrické topení Matuchovi zapínají, když vědí, že budou na chalupě delší dobu, třeba právě o Vánocích. Během krátkých pobytů si zatopí v kamínkách, která dali do podkroví. Když si chtějí vypít kávu, vyběhnou s hrnkem nahoru do tepla.

Jak udržet teplo v chalupě

Vraťme se ještě k nepřehlédnutelné dominantě této chalupy – ohništi. Bylo již řečeno, že vzniklo po objevení druhé klenby a že šlo o původní černou kuchyni. Znalci zapátrají v paměti a vědí. My si pro jistotu zopakujme, že do prostoru v domě, který se nazýval černou kuchyní, se vcházelo obvykle ze vstupní síně, stejně jako tady. Černá kuchyně ústila do otevřeného komínu o větším průměru (dalo se v něm udit maso) a pod ním se zapaloval oheň. Na ohništi stál na trojnožce kotel, v němž se připravovalo krmení pro dobytek, nebo se tu vyvařovalo prádlo. Ve stěně nad ohništěm bývala dvířka do pece, kde se pekl chleba, a dvířka do kamen, která stála vedle ve světnici.

Řetěz, s nímž se ovládá klapka v komíně, Alice ozdobila andělem

Tato rekapitulace byla nutná proto, abychom si uvědomili, že i v chalupě Matuchových, kde se černá kuchyně zachovala do dnešních dnů, zůstal nad ohništěm původní otevřený komín. Lehce by se tedy mohlo stát, že všechno teplo z podlahového topení komínem vyletí. Slávek proto do komína instaloval klapku, která se dá ručně ovládat. Komín se tak dá úplně uzavřít.
I další problém – aby oheň uvnitř chalupy nekouřil a stěny kolem netrpěly sazemi, chalupář vyřešil. Řadou pokusů objevil optimální nastavení výšky roštu. Zároveň přivedl pod ohniště přisávání vzduchu. Je vedeno zvenku.
„Sehnal jsem člověka, který potřebný kanálek vyvrtal silnou vrtačkou s příklepem. S tlustou vrstvou kamene dost bojoval, nakonec se to povedlo,“ vypravuje potěšeně chalupář a předvádí, jak ho oheň „poslouchá“.

Šikovnost má v sobě každý

Otázka ohniště byla vyřešena. Co zbývalo? Moře práce. Původní v chalupě zůstal jen komín, část stropních trámů a většina střešní vazby. Zbytek chalupy prošel Slávkovi rukama. „Na řemeslníky a vlastně ani na nový materiál jsme tenkrát neměli peníze,“ přiznává. „Kupovali jsme akorát palubky, prkna na podlahu a dlažbu. Trámy jsem měl z bouraček, cihly od známých, tašky jsou z jednoho bouraného domu v Jičíně. Sám jsem je sundával a zase pokládal na střechu. I elektriku jsem dělal sám.“

Alice a Slávek Matuchovi

Kde se všemu naučil? „Dvacet čtyři roků jsem učil počty a tělocvik na základce. Vztah k technice jsem získal na elektroprůmyslovce. Zručnost jsem měl, protože jsme v sedmdesátých letech s otcem stavěli barák. Pomáhal jsem mu nahazovat. A tehdy jsem si řekl: když dokážu nahazovat, tak zvládnu i zdít. Šikovnost má v sobě každej, jen ji musí objevit.“
Také o šikovnosti Alice nemusíme ani chvilku pochybovat. Ve všech koutech je vidět, že chalupou žije. Vyšperkovala ji k dokonalosti. I to je důležité. Všechen ten krásný nábytek a milé malé věci vytvářejí domov, který tak krásně vystihuje heslo na vyšívané kuchařce pověšené u stolu…

TEXT: MARTINA LŽIČAŘOVÁ
FOTO: JAROSLAV HEJZLAR

Kde láska, tam štěstí