Pohoda v Jizerkách

Oba hory milují. Bára jezdívala s rodiči do Krkonoš, Jenda si zamiloval zase Jizerské hory, kam vyrážel s kamarády. Není divu, že když uvažovali o vlastní chalupě, byla ve hře obě tato pohoří.

Nejdřív objevili ve Špindlerově Mlýně dětskou ozdravovnu, kam jezdívali se svými potomky. Když bylo staršímu synovi Filipovi pět let a Adamovi necelé dva, začali jejich rodiče uvažovat, že by si v Krkonoších pořídili vlastní stavení.

Chalupu, nebo pozemek?

Získat rekreační objekt či parcelu ve Špindlerově Mlýně nebo v Peci pod Sněžkou bylo nad jejich možnosti, ale záhy našli pozemek v Hořejším Vrchlabí. „Všechno vypadalo slibně, dali jsme si schůzku s majitelem, ale on přiznal, že parcela není tak úplně stavební…,“ začíná Jenda vyprávět. Aby předešli podobným problémům, poohlíželi se pak spíš po chalupách. Ale pěkná stavení byla předražená a za přiměřenou cenu nabízeli majitelé domky, do nichž by se muselo moc investovat. Bára s Jendou tedy sedli k internetu a našli hned dva vhodné pozemky. Ten v Jestřabí v Krkonoších se jim líbil, majitel ovšem poctivě přiznal, že by tam mohly být při stavbě problémy s Krnapem.

Druhá varianta, v Jizerských horách, se jim na první pohled zalíbila. Šlo o rovinatý pozemek na polosamotě mezi kopci, lemovaný stromy a lesem. Sešli se s paní v realitce, která říkala, že i další pár má zájem o parcelu. „Manžel si chtěl koupi ještě rozmyslet, ale já jsem ho postrkovala, že musíme být pružnější. Makléřka rozhodla, že záleží na tom, kdo rychleji složí zálohu. Nemeškali jsme a ještě ten den se s penězi vrátili. Pozemek byl náš. Psal se rok 2004,“ dodává Bára.

Prostor není přehnaně osvětlený a s ušákem uprostřed je velmi útulně. Foto: Martin Mašín

Vlhká lokalita

Se stavebním povolením nebyl problém, předchozí majitel je získal už začátkem 90 let. „Chtěl si tady postavit chalupu, a dokonce začal kopat základy a sklep. Zjistil však, že je hodně vysoko spodní voda a měl z toho strach,“ informuje Jenda. „Koupili jsme tedy zatopenou díru v zemi, u níž stála kadibudka a stará stavební buňka.“

Budoucí chalupář nejdřív prokopal příkop dolů k potoku. Voda se však v zemi nějak otočila a tekla pořád a pořád. Tak položil pod základy drenáže a stavba je relativně v suchu. Jen u zadní části pozemku zůstala bažina, která prý asi nikdy zcela nezmizí, ale to majitele netrápí. Ke 400 m² se jim totiž podařilo během dvou let přikoupit dalších 600 m². Když jsme počátkem ledna zajeli chalupu okouknout a nafotit, byla bažina i celý pozemek pod bělostnou duchnou, z níž čouhala jen roubenka a poblíž stojící dřevník.

Výkonné bullerjany možná vystřídají do příští zimy kachlová kamna; rozkládací gauč se pak přesune někam do patra. Foto: Martin Mašín

Plán původní stavby noví majitelé nevyužili, měli jiné představy. Na stavebním úřadu je prezentovali, hovořili o poměru stran, krytině, odstínech dřeva. „Řekli nám, že pokud nepřekročíme zastavěnou plochu, můžeme si prakticky postavit, co chceme. To ale nebyla tak docela pravda. Když jsem jim přinesl první nákres, řekla přísná paní z CHKO: ‚Takhle tedy rozhodně ne, lomenice je moc bohatá, taková patří do Krkonoš a stavba je moc krátká a široká.‛ Udělal jsem tedy nějaké změny. Když jsme o pár let později viděli, co v té oblasti povolili postavit a jaké moderní materiály směli majitelé použít, jen jsme zírali,“ komentuje chalupář.

Šedá dvířka linky, bílá kredenc a čistě bílé obkládačky spolu ladí. A pohyblivý kuchyňský ostrůvek vypadá s utěrkami jako loďka v přístavu. Foto: Martin Mašín

Vedlejší projekt

Drenáže, základy, sklep a podezdívku stavby o rozměrech 7 × 10 metrů zvládl otec rodiny z větší části sám. „Vydatně pomáhali taky zaměstnanci mojí zahradnické firmy. A při volbě materiálů radil můj známý, který je stavař,“ vzpomíná Jenda. Na samotnou stavbu roubení si samozřejmě vzali firmu. Volba padla na pana Jedličku ze Semil. „V sezóně dělal roubenky a přes zimu truhlařinu: nábytek, okna, co bylo potřeba. Měl spoustu zájemců a termíny tomu odpovídaly.“

Bára s dětmi v té době doma nezůstávala. Co v Praze, když hory nabízejí tolik zábavy? Zázemí jim poskytovala omšelá dřevotřísková stavební buňka. „Byla to legrace! Sousedi s údivem sledovali, jak bydlíme, zejména když nám po roce a půl přibyl třetí syn,“ směje se Bára. „V buňce, která měla dvě místnosti, byly staré Petry, a manžel dokonce zateplil stěny, takže se v ní dalo dobře pobývat i v zimě. Brali jsme to jako vedlejší projekt a pořád jsme buňku vylepšovali. Kluci tady zažili úžasné dětství!“

Ve vstupním přístavku, zvenku obloženém latěmi, je také louhovaný nábytek. Foto: Martin Mašín

Zavřené dveře vedou do vstupního přístavku a vlevo nahlížíme do velké světnice. Foto: Martin Mašín

Stavět se začalo až v roce 2009. Všichni si klidně dál užívali hory a sledovali občasné hemžení vedle. Dlužno podotknout, že Bára s Jendou jsou si povahově podobní. Proč se stresovat, že se to či ono vleče, že se chalupa rodí pomalu. Za to, že se kolaudovalo teprve loni, můžou vlastně dveře od pana Jedličky. Vstupní už byly osazené, ale interiérové pořád chyběly…

Mozaika na vaně i v obkladu na stěnách je modro-zeleno- -vínová. A zrcadlo vyrobil šikovný chalupář. Foto: Martin Mašín

Menší koupelna se sprchou je v podobných barvách jako její větší sousedka. Foto: Martin Mašín

Chalupou shora dolů

Přestože má rodina v chalupě dva záchody a tři koupelny, pořád ještě u ní z nostalgie stojí kadibudka. „Ten komfort nás z počátku skoro zaskočil. Ale co naplat, je nás hodně.“ Tím Bára myslí nejen jejich rodinu a fakt, že starší synové už mají svoje party, ale i to, že má sestru a Jenda hned dvě a všichni se rádi setkávají. Kde jinde než na chalupě!

Když se tady všichni sejdou, zaplní se samozřejmě i prostor zcela ve štítě, kde jsou pak na matracích spacáky jeden vedle druhého. A když už jsme v podstřeší, začneme procházku chalupou tady. Z této doplňkové ložnice se sleze po schůdkách do pokoje mladších bratrů Adama a Robina vlevo v předním štítě. Druhým štítovým oknem může vyhlížet nejstarší Filip. Obě místnosti ústí do předsíňky, z níž je ještě vstup do ložnice rodičů a do koupelny.

Na stěnách podkrovních pokojů je falešné hrázdění. „Inspirovala jsem se u vás, v Chalupáři. Manžel chtěl udělat obklad z palubek, ale nakonec jsme se rozhodli pro hrázdění. Nebyla to snadná práce. Trámky byly zkroucené, museli jsme tedy sádrokarton vyřezávat přesně, aby sedl do výplní,“ ukazuje naše průvodkyně.

Šuplíky ve spodku postele slouží na oblečení i na knihy; podlahy jsou všude v patře ze smrkových prken

Tak zvaný modrý pokoj v patře obývá nejstarší syn Filip; pracovní kout ozvláštňuje starožitná židle. Foto: Martin Mašín

Nábytek s příběhem

V podkroví je většinou zařízení z IKEA, jen u Filipova pracovního stolu láká k usednutí starožitná židle, jak Bára říká „židle s příběhem.“ Točité dřevěné schody nás dovedly do předsíně vedle menší z koupelen. Na ni navazuje v zadní zděné části chalupy druhá koupelna, kde je místo sprchového koutu vana. Pod koupelnami a síní je sklep s dostatkem prostoru pro technické zázemí i pro lyže a další sportovní vybavení.

V přední části chalupy je hlavní obytná místnost. Měří asi 35 m² a zabírá dvě třetiny přízemí. Vpravo od vstupních dveří na sebe světle šedou barvou a výrazným osvětlením upozorňuje pěkná kuchyňská linka v retro stylu. Je také z IKEA. Poblíž linky stojí starý příborník a naproti se usadil masivní jídelní stůl a židle od truhláře.

„Jinak jsou tady starší kousky posbírané v tuzemských bazarech i po světě, při našich výletech,“ vysvětluje Bára. „Dlouho jsme sháněli tuhle rohovou skříňku, v níž je schovaná i televize. Od kuchyňského ostrůvku se dá sledovat i při vaření.“

Za dveřmi rohové skříňky jsme objevili televizi, hrací věž a štůsek časopisů. Foto: Martin Mašín

Místnosti vévodí vánoční stromek stojící na staré truhle. „Ta je z roku 1896, sehnali jsme ji v Čáslavi. Měla nové víko, to původní prý sežral červotoč, tak jsme ji pro jistotu odvezli celou do ozařovny v Roztokách, aby brouci nevlezli do nového roubení,“ přidává technickou informaci Jenda. Skříně a skříňky ve světnici i předsíni jsou také „s příběhem“. Původní nátěry nechali majitelé odstranit u pana Zátroky v Novém Bydžově. Má tam provozovnu, která se zabývá restaurováním a prodejem nábytku a také jeho louhováním.
Příběhy vyprávějí i další součásti interiéru – starý mozaikový lustr je z blešího trhu v Portugalsku, houpačka přiletěla z Nikaraguy a Buddha, který na nás shlíží ze stěny vedle sezení, přicestoval z Nepálu. „Poznávání cizích kultur nás naplňuje, proto chalupa musela počkat. Ale když se vracíme z nějakého výletu, moc se sem těšíme,“ přiznává Bára.
Přestože je venku pěkný „samec“, ve světnici je teplíčko. Pod italskou dlažbou imitující prkna je totiž spolehlivé elektrické odporové topení. „Zapínám je čtyři hodiny před příjezdem na dálku esemeskou, podlaha už bývá příjemně teplá. A když začnou sálat bullerjany, můžeme ji klidně vypnout,“ pochvaluje si Jenda. Myslel, že v patře přidají přímotopy, ale prý to vůbec není potřeba. Když se otevřou dveře, kamna o výkonu 9 kW vytopí celou chalupu. Jen nahoře v hřebeni se musí spáči na noc více obléknout.

Mladší bratři mají na ukládání věcí starou truhlu. Foto: Martin Mašín

Stromy, keře, tráva

Tyto tři složky se do hor samozřejmě hodí nejlépe a Bára nevypadá na to, že by s rozkoší plela záhony. Ostatně má doma šéfa zahradnické firmy. Zatím jen pokáceli dvě lípy, které byly nebezpečně ztrouchnivělé a vysadili nahusto živý plot ze smrčků. Ten odclání jejich ráj od spodního pozemku. Z druhé strany tvoří přirozenou hranici lesík.

„Stromů je tu dost, přidáme tedy jen pár kvetoucích keřů, pustoryl, zlatice, tavolníky a hned u chalupy lem z trvalek,“ říká odborník. „Chceme si také udělat venkovní posezení. Zatím sedáváme u ohniště, které jsme vybudovali z kamenů. Ale než se začne s dalšími projekty, musíme sem navézt nějakou zeminu a dokončit terénní modelaci.“

Na pozemku je také dva metry hluboká kopaná studna. „Nechal jsem udělat rozbor a všechno bylo v pořádku, až na nějaké bakterie, které možná prosakují z bažiny nad chalupou. Několikrát po sobě jsem vodu vydezinfikoval studničním savem a je skoro kojenecká. Ale budu to hlídat,“ ujišťuje Jenda hlavně manželku.

Jejich pozornost a čas vyžaduje i domek na kraji Prahy. Rodina se do něj přestěhovala ze sídliště rok před narozením Robina, kterému je nyní čtrnáct. „Filipovi už je jednadvacet a je na vysoké škole a Adam, kterému je osmnáct, studuje výtvarnou školu,“ doplňuje Bára stupínek. „A všichni jsou po tátovi manuálně zruční,“ chválí je upřímně.

Hrázdění je v kombinaci s kachlíky také v podkrovní koupelně. Foto: Martin Mašín

 

Vánoce jednou za tři roky

Letos na Vánoce byste celou rodinu na chalupě v Jizerkách marně hledali. S Jendovými dvěma sestrami si totiž vytvořili rotační tradici, takže na každého vyjdou svátky jednou za tři roky. „Dva roky mám tedy volno,“ říká vesele Bára. „Dost času na to, abychom vymysleli něco úžasného k snědku. Ve vaření se totiž předháníme.“

Ve fešné roubence ale smutno nebude. Jezdí sem starší synové s partou a taky neteře s partnery. „Byli jsme s Jendou oba nejmladší a sestry se o nás staraly, tak jim to chceme vrátit. Ale samozřejmě si chalupu budeme užívat i my,“ říká Bára. „V zimě vyrážíme na běžky, a jak sleze sníh, vytáhneme terénní kola anebo chodíme na pěší túry.“

Na to, aby posedávali, zkrátka tihle chalupáři nejsou. Dobře vědí, že i roubenka, i když je zánovní, si každou chvíli řekne o své. „Spárování už jsem dvakrát předělával a letos budu muset ještě jednou. Jak dřevo pracuje, výplň vypadává,“ hudrá Jenda. „Koupil jsem sice u Vyškova speciální hliněnou směs, ale asi jsem přidal málo slámy. Člověk se zkrátka na každém kroku učí.“

Foto: rodinný archiv

Tenkrát

Takhle vypadala stavební buňka, když ji rodina zcela opustila a vyprázdnila. Jen na dveřích zůstala průpověď Honzy Volfa: „Sluníčko nás pohladí milým úsměvem, protože hezky žít dovedem.“ Manželé s dvěma a posléze třemi syny tady dovedli žít po celou dobu stavby chalupy. Jenda v buňce obložil stěny, Bára se postarala o zařízení a Petry ji parádně vyhřály i v zimě, Nakonec jim prý bylo skoro líto, že buňku opouštějí. Ale začalo tam zatékat a kluci rostli.

Foto: Martin Mašín

Kdo tu bydlí

Jenda, Bára, Filip, Adam, Robin a Achira, pes rasy akita-inu

Kde

V Jizerských horách

 

 

Text: Marie Rubešová
Foto: Martin Mašín

Pohoda v Jizerkách