V ráji šumavském

Vesnička Prášily leží až na samých hranicích s Bavorskem, mezi Železnou Rudou a Modravou. Právě v tom kraji plném lesů našel Karel Klostermann inspiraci pro svůj román V ráji šumavském. Zveme vás do krásného domu, který může být východiskem i pro vaše výlety.

Mohutné stavení vévodí prášilské návsi. Prý je do detailu stejné jako v roce 1750, kdy je nechali postavit majitelé panství, Schwarzenbergové. Na přelomu 18. a 19. v něm bydlel správce jejich lesů. Za pozemkové reformy v roce 1930 získal panství Český stát a objekt přešel do vlastnictví obce. Byli v něm ubytováni vojáci, lékař tu měl ordinaci a v přízemí byla školka. Wilhelm Brückner, který si v přízemí otevřel obchod se smíšeným zbožím, v domě dokonce bydlel. Podle něj se i dnes jmenuje.
Chalupa, které by bylo letos právě 270 let, přešla v minulém století pod správu národního parku Šumava, která ji vlastně nepotřebovala. Zůstala opuštěná a bez oprav rychle chátrala, až ji v roce 2007 koupil podnikatel v realitách. Chtěl stavbu zrekonstruovat a použít do ní nějaký materiál z té původní. Jenže dřevo bylo většinou plesnivé a napadené houbou, cihly ve zděné části nesoudržné. Nakonec usoudil, že starý materiál použít nelze a nechal postavit věrnou kopii.

Dřevěný nábytek v jídelně i celém penzionu je dílem firmy pana Jeřábka. Do repliky tradiční stavby se hodí

Jak vznikala replika

Protože se v okolí Prášil nenašla firma, která by takovou rekonstrukci zvládla, ujala se jí společnost Aldast ze Strakonic. „Měli samozřejmě nějaké další subdodavatele, takový objekt vyžaduje souhru mnoha různých oborů a řemesel,“ vysvětluje Tomáš Pospíšil, který dům spolu s Davidem Bínou už třetím rokem provozuje.
„Stará stavba neměla základy, v suterénu byl jenom klenutý sklípek, v němž se skladovalo dřevo. To je jediná část, která se zachovala, jinak byly veškeré konstrukce postaveny znovu. Východní a kousek jihozápadní štítové stěny jsou jako dřív roubené, zbývající části jsou zděné z cihelných bloků Porotherm. Trámy tloušťky čtyřiadvacet centimetrů jsou ze všech stran hraněné a nasedají na sebe přímo, tak, jak se to dělalo koncem osmnáctého století. Pod roubenou částí vznikl nový sokl z kamene původní chalupy a na sedlové střeše s polovalbami je dřevěný šindel, který nahradil i eternit, jímž byl obložen štít,“ hovoří pánové zasvěceně o technologiích, které prý zajímají i mnohé z návštěvníků. Větší část objektu totiž slouží jako penzion.
Dodejme, že zeleně natřené dveře a okna jsou, stejně jako kdysi, z měkkého dřeva a jsou kopiemi původních. Venkovní okna ve špaletách mají jen jedno sklo, aby si dům zachoval svůj výraz, uvnitř jsou izolační dvojskla. Zdařilými replikami jsou i drobné prvky stavebního kování. Truhlářské konstrukce jsou opatřeny lazurovacím lakem a dřevěné prvky v interiérech bezbarvým protipožárním nátěrem Flamgard.

Vpravo za dveřmi jídelny je robustní výměník navazující na hlavní těleso kachlových kamen v hale; dvířka na přikládání jsou jen kamufláží

Pohled od vstupních dveří do haly. Vzadu je vstup do odpočinkové místnosti, vlevo replika schodiště, které stoupá nahoru k pokojům

Teplo i v mrazech

Ve staré chalupě, jejíž interiér byl v posledním století „rozkrájený“ na mnoho menších místností, se topilo kamny na pevná paliva. Hodně dřeva dnes spořádají i krásná obílená kachlová kamna, která vévodí hale v přízemí. Vytápějí nejen tento prostor o 40 metrech čtverečních, ale prorůstají zdí i do stejně velké jídelny a ještě do chodby o patro výš. V hale lze regulovat, kam má teplo jít. Kamnářství Jan Janoušek z Vimperku se zhostilo svého úkolu velmi dobře.
V bytě správců v přízemí i v šesti pokojích pro hosty ve dvou horních podlažích jsou radiátory, do nichž se teplá voda ohřívá lehkým topným olejem. Firma Silmet umístila do suterénu šest velkých nádrží s olejem, jejichž objem stačí na celý rok. Vedle je elektrokotel, kam se olej přečerpává, a nádrž, z níž teplá voda proudí potrubím vzhůru. V kotli se ohřívá i užitková voda. „Je to výborné řešení: praktické, čisté, bezpečné a jedno z nejlevnějších,“ pochvaluje si Tomáš Pospíšil.
V tvrdých horských podmínkách samozřejmě hodně záleží i na kvalitě konstrukcí. Naši průvodci si klima v domě chválí. Stavba prý nepromrzá. Trámy na sobě sice sedí dřevo na dřevo jako kdysi, ale do vyfrézovaných drážek byla vložena dřevěná pera. Líce stěn jsou v interiérech těsněny konopnými provazci.
„Těmi byly vyřešeny i přechody mezi zděnou a roubenou částí, která pořád trochu pracuje,“ připomínají naši průvodci. A vylepšení jsou prý i ve skladbě střechy a podlah. „Jsou do nich vloženy buď minerální rohože Rockwool, nebo polystyrenové desky. Ve zdvojených dřevěných příčkách mezi pokoji nahoře je Rockwool i jako zvuková izolace,“ informují pánové.

V ložnicích jsou kromě postelí jen noční stolky, skříně, truhly na uložení šatstva a bidla na jeho případné usušení

Na chodbě prvního patra je další výměník kachlových kamen

Přespolní řemeslníci

Sedíme v prostorné jídelně u jednoho z dlouhých masivních stolů a obdivujeme truhlářské řešení jeho desky. Když se chce člověk pohodlně usadit, nemusí odstrčit celý těžký stůl, stačí desku posunout ve vyfrézovaných drážkách a pak ji zase podle potřeby přitáhnout zpět. Jezdí jako po másle! Autorem je truhlář pan Jeřábek, který vyráběl do interiérů penzionu většinu dřevěného nábytku.
„Truhlář je ze Strakonic. V okolí Prášil investor neobjevil ani firmu, která by vyrobila na míru zařízení nebo byla ochotna opravit drobnosti. Zvukové izolace u stropů a mezi některými pokoji dodělávali řemeslníci až z Mělníka!“ Mělnická firma Špetlák a syn se prý ujala nejen dodělávky izolací, ale loni v létě také nátěrů oken a dalších prací.
Byt 3 + kk, který dnes obývají správcové, zařizoval před deseti lety investor rekonstrukce. Dnes má dům novou majitelku, která žije v zahraničí. Dlužno podotknout, že Tomáš s Davidem dodali tu pravou atmosféru nejen svému bytu, ale celému penzionu. Doplnili interiéry textilem a drobnostmi, vybavili vinný sklípek a do jídelny a pro kuchyňku, kde připravují snídaně, nakoupili pěknou keramiku a nádobí.

V koupelnách jsou stěny obloženy dřevem a zkosené části sádrokartonem

V odpočinkové místnosti je pohodlné posezení z IKEA

Lákavá Šumava

Parádní prostředí v Brücknerově domě návštěvníky láká, i když podmínky pobytu jsou v některých ohledech přísnější než jinde. „V celém objektu se nekouří, na pokoji se nesmí zapálit ani svíčka. I když jsou obklady ze sádrokartonu s požární odolností a dřevo většinou opatřeno protipožárním nástřikem, nemá smysl to pokoušet,“ svorně doplňují naši hostitelé své vyprávění. Na přání hostů se prý kvůli problému s přenosem zvuku mezi pokoji neubytovávají děti do pěti let.

Na finskou suchou saunu navazuje odpočívárna, jejíž kamennou stěnu tvoří sokl domu

Dříve zatuchlý sklad dřeva – dnes parádní vinný sklípek s posezením

Návštěvníci musí počítat i s tím, že v zimě občas vypadne elektřina. „Jsme zkrátka na Šumavě. Přižene se vánice, na vedení spadne strom a v tu chvíli svítíme navzdory protipožárním opatřením svíčkami. Chladno není, kachlovými kamny se interiér dotopí, ale energie je nutná i pro ohřev vody. Naštěstí to nikdy netrvá dlouho.“
Když pánové popsali, jaké problémy mohou nastat, připomněli i výhody zdejšího pobytu. Hned u domu lze nasadit běžky a vyrazit do okolí, třeba se podívat na prášilské ledovcové jezero. Tras je mnoho, obec je centrem turistické dění. V zimě prý bývá okolo chalupy plaňkový plot z běžek. A od jara do podzimu fungují běžecké trasy jako cyklostezky. Prášily prý mají také lanové centrum, výběh s bizony, malou botanickou zahradu, u hotelu nový krytý bazén, který je otevřený pro veřejnost, a zájemci si mohou vyjet na koních. Vskutku lákavé.

Tenkrát

Dům sice ještě držel pohromadě, ale při bližším pohledu odborníci zjistili, že by se starý materiál do nové stavby nedal použít. Dřevo bylo někde shnilé, jinde napadené škůdci, cihly ve zděných částech až na výjimky nesoudržné. Majitel se před třinácti lety nakonec rozhodl pro nejjednodušší řešení: stavbu rozebrat a na jejím místě postavit přesnou repliku.

Kdo tady bydlí

Tomáš Pospíšil, David Bína, hosté penzionu
a Bizzy, fenka Parson Russell teriéra

Kde

v Brücknerově domě v Prášilech

Text: Marie Rubešová
Foto: Martin Mašín

V ráji šumavském