Přehled omítek

Omítku je nutné volit podle typu zdiva a také podle toho, jakému náporu opotřebení bude stěna vystavená. Hotové směsi se snadno zpracovávají, někdy je však lepší namíchat si vlastní omítku.

Pojďme si na začátku udělat jasno v pojmech. K omítání se používá malta připravená obvykle z písku, vápna a cementu v různých poměrech. Rozlišujeme tedy jednotlivé druhy malt, kterými se provádějí různé typy omítek. Může to být matoucí, ale pro snazší orientaci lze převzít běžné označování těchto produktů na trhu: směsi pro omítání se označují jako omítky, zatímco směsi pro zdění jsou obvykle popsány jako malty.

Pozor na cement

Existují různé druhy omítek a rovněž i různé způsoby či techniky jejich aplikace na podklad. Silnovrstvé (jádrové, hrubé) omítky se na stěny (z cihel, tvárnic, kamene či smíšeného zdiva) ručně nahazují, a to i ve více vrstvách. Slouží k vyrovnání povrchu a vytvoření podkladu pro tenkovrstvé finální (štukové, sádrové) omítky. Ty se na vyzrálý podklad natahují pomocí ocelového (nerezového) hladítka a poté vyhlazují měkkým (filcovým, polyuretanovým, pěnovým) hladítkem.
Při omítání tradičního zdiva starších domů a chalup je často nutné zvolit i tradiční postup omítání, tedy kombinaci jádrových a štukových omítek. Nejjednodušší je v takových případech nakupovat hotové pytlované omítky, které se před omítáním ředí v doporučených poměrech vodou a namíchají ve vhodné konzistenci v míchačce nebo pomocí ručního míchadla.
Problém průmyslově vyráběných omítkových směsí však někdy spočívá v tom, že převažující část pojiva v nich tvoří cement. A příliš velký podíl cementu není vhodný pro některé typy zdiva, protože má tendenci stěny uzavřít a zadržovat v nich vlhkost. Řešení je dvojí: buď se pečlivě zorientovat v aktuální nabídce na trhu a vybrat z ní některé speciální vápenné omítky, které výrobci doporučují právě pro omítání problematického zdiva. Často se u těchto výrobků uvádí např. vhodnost pro rekonstrukce historických objektů. Nebo je možné jít cestou, kdy máte podíly jednotlivých typů pojiva v omítce zcela pod kontrolou a namíchat si je ručně. To platí zejména při požadavku na použití omítek s převažujícím podílem vápna. Jsou sice méně pevné a trvanlivé, ale pro některé typy zdiva jsou výrazně vhodnější než standardní cementové omítky.

Samostatnou kapitolu pak tvoří omítky hliněné určené především (ale nejen) pro hliněné zdivo. Ty mají specifické složení a vyžadují i jiný postup nanášení. Zpravidla je nutné podpořit jejich soudržnost se zdivem pomocí rabicového pletiva, rákosu či laťování.
Materiály pro přesné zdění včetně sádrokartonu umožňují i použití hotových tenkovrstvých pastovitých omítek, které se pouze rozmíchají pomocí míchadla a poté se natahují na stěny hladítkem. Pořídit se takto dají vnitřní, ale i fasádní omítky.
Mezi jednovrstvé interiérové omítky bez nutnosti finální štukové vrstvy patří i sádrové omítky, s nimiž lze zvláště v kombinaci se sádrokartonem docílit dokonale rovných zdí. Tyto omítky se rovněž natahují hladítkem a nejsou vhodné pro exteriér ani pro příliš vlhké vnitřní prostory. Jednou ze základních výhod sádrových omítek je jejich tvarová stálost. Po ztuhnutí se dál nepropadají v důsledku sesychání a nepraskají, ať už je vrstva nanesené omítky jakkoli silná.

Míchání svépomocí

U rekonstrukcí či různých dostaveb i dílčích oprav starších domů je nanejvýš vhodné udělat si důkladný přehled o složení zdiva a na základě toho zvolit nejvhodnější složení omítky. Někdy má smysl požádat o konzultaci památkáře nebo profesionály z firem, které se specializují na opravy historických staveb. Informace a zkušenosti jsou v těchto případech velmi důležité a zedníků s praxí v tradičních technologiích je stále méně, takže se vyplatí využít i sociální sítě a hledat poznatky či kontakty v odborných médiích nebo například ve spřízněných zájmových skupinách na Facebooku.
Jakmile budete vědět, který typ omítky je pro vaše zdivo nejvhodnější, můžete si je podle následujících doporučených poměrů vlastnoručně namíchat. Je to pracnější než nákup hotových směsí, ale ušetříte, a hlavně budete přesně vědět, co ta či ona směs obsahuje a jak se bude v budoucnu na stěnách chovat.
Tradičním a stovkami let používání prověřená je vápenná malta, která se používá hlavně na vnitřní omítky stěn a stropů. Plnivem je v ní písek, pojivem hašené vápno nebo namočený vápenný hydrát (jednodušší cesta), případně další přísady. Míchá se zpravidla v poměru 1 díl vápna a 3 díly písku. Příliš vysoký podíl vápna omítce neprospívá, naopak sníží její pevnost a způsobuje po vyzrání vznik jemné sítě vlasových trhlin v omítce.
Mezi základní univerzální směsi patří i štuková malta, která je směsí vápna a jemného prosátého říčního nebo kopaného písku v poměru 1 : 3. Do směsi je možné přidat i cement, který by však měl tvořit jen asi padesátinu celkového množství namíchané štukové omítky.
Počítejte se spotřebou zhruba 140 až 210 kg vápna na jeden krychlový metr písku u vnitřních a zhruba 250 kg vápna (vápenného hydrátu) na jeden krychlový metr písku u vnějších štuků. Rozmezí množství vápna je závislé na jeho kvalitě, je potřeba vápno vyzkoušet.
Vápenocementová malta je směsí vápna, cementu a písku. Je určena pro vnější i vnitřní omítání zdí ve vlhkém prostředí, případně k omítání stěn v místech vystavených většímu opotřebení. Na stropy a stěny se míchá v poměru 140 kg vápna a 60 kg cementu na krychlový metr písku. Orientační poměr dílů ve směsi je 1 lopata hašeného vápna, 1 lopata cementu a 3 až 5 lopat písku. Cement snižuje prodyšnost omítky, u rekonstrukcí starých domů s neizolovanými základy se proto doporučuje použití vápenných omítek bez cementové složky.
Cementová malta se používá pro omítání místností s větším podílem trvalé vlhkosti (např. prádelny, sklepy) k vytvoření tzv. zatřených, hlazených či pálených cementových omítek. Míchá se z písku, cementu a vody v nejčastěji udávaném poměru 1 díl cementu a 4 díly písku.

• Vápenná hrubá omítka je jednovrstvá omítka, která se nahazuje v tloušťce 10-15 mm. Vyrovnat ji lze latí, dohlazovat ocelovým či dřevěným hladítkem.
• Vápenná hladká omítka se nahazuje se jako jednovrstvá o tloušťce 15 mm nebo jako dvouvrstvá o tloušťce jádra 15 mm a štuk o tloušťce 5 mm. Finální vrstva se upravuje měkkými hladítky.
• Vápenocementová a cementová omítka je jednovrstvá omítka tloušťky 10-15 mm z malty cementové nebo vápenocementové. Oproti vápenné je tato omítka odolnější vůči vlhku a otěru.

Tradiční štuk

Pokud byste chtěli vyzkoušet pracnější, ale osvědčené zednické postupy, můžete si připravit štuk metodou, která se na stavbách používala ještě před rozšířením hotových omítkových směsí. Pro přípravu „fajnové“ omítky se nejprve namíchala řídká malta z vody, a jemného písku a vápna v poměru 1 : 1. Ta se pak přelévala přes jemné síto do nádob (sudů) a nechala se ustát do dalšího dne, kdy voda postupně vystoupala na povrch a houstnoucí malta klesla ke dnu. Voda se z povrchu odebírala a malta postupně houstla do vláčné máslové konzistence. Aby byla dokonale připravená k natažení na hrubou omítku, je potřeba vyčkat až tři dny. Před zpracováním lze do této malty pro zlepšení její odolnosti přidat i cement nebo pomalu tuhnoucí sádru.

Dobré rady

• Složení jednotlivých hotových omítkových směsí je obvykle dobře popsáno na internetových stránkách výrobců. Pokud máte možnost, nastudujte ho raději předem.
• Rozdíl mezi jemnou (štukovou) a hrubou (jádrovou) omítkou spočívá v zrnitosti: pokud omítka přesáhne zrnitost 1,5 mm, je už obtížné filcovat ji na stěně pomocí měkkého hladítka.
• Pro míchání většího množství vlastních omítkových směsí, kdy se poměry zpravidla odměřují na lopaty, je nejvhodnější stavební míchačka. Na trhu jsou k dispozici i poměrně lehké a skladné modely, které lze po sklopení nohou naložit i do kufru auta.
• Přípravu omítek mohou zjednodušit univerzální pojiva (např. Multibat), která nahradí cement a vápno.

Text: Richard Guryča
Foto: Archiv firem a Shutterstock

Přehled omítek