Zahrada v Českém ráji

Je obyčejná a přece nevšední. Její budování totiž pojali majitelé jako hru. Rozlehlou trávníkovou plochu zahrady proložili barevnými zákoutími s klasickou květinovou výsadbou. Podél cestiček usadili květináče všech barev a velikostí a na pozemek si pozvali i spoustu zvířat.

Zahrada milovníků přírody je napůl okrasná a napůl užitková. Rozlohou se blíží fotbalovému hřišti. Majitelé však litují, že není ještě větší.

„Malou zahradu máte hned přeplácanou, u nás je místo pro vzrostlé stromy i drobná zákoutí,“ říká paní domu, která miluje barvy, má „zelené prsty“ a umí si vymýšlet.
Koníčkem pána domu je chov zvířat. A tak se po zahradě procházejí pávi, ve voliéře si povídají papoušci a bažanti. V nově vybudovaném kachním rybníčku plavou husy labutí a kachny.

Zvířata obývají druhou půli zahrady, oddělenou od zahrady okrasné příjezdovou cestou a vyššími stromy. Nechybí ani užitkové záhony a malý ovocný sad.

Nenajdete tu žádné mimořádné druhy rostlin, ale zvolené vyšší kultivary způsobují, že jejich výsadby působí monumentálně

Okukování dovoleno

„TADY BYDLÍme my“, přečtete si na ozdobné dřevěné ceduli dva metry za plotem zahrady. Vedle cedule je zvon zavěšený na bizarně pokrouceném gigantickém „samorostu“. Jeho zvonění je trochu obřadné, trochu legrační.

Dohromady je to sympatické představení se majitelů a pozitivní vzkaz kolemjdoucím: vítejte, to je náš dům a naše zahrada.

Dřevinové výsadby jsou doplněné pískovcovými balvany

Kolem pozemku vede poměrně rušná turistická cesta, a protože je pohled na zahradu otevřený, poutníci se tu zastavují a jednotlivé zajímavosti si fotí.

Ještě že dům s terasou a malý plácek před ní, kde se v létě majitelka opaluje, kryje starý ořešák, několik borovic a vzrostlá douglaska. „Nevadí mi, že se lidem zahrada líbí, naopak, ale občas přece jen zatoužím po soukromí,“ svěřuje se majitelka.

Chalupa má původní půdorys, pouze k ní přibyla prostorná terasa

Zahradu člení meandry cestiček

Kolem klikatých cest vedoucích rovinatou zahradou jsou rozhozeny suché kamenné zahrádky. Připomínají suťoviště se solitéry stromů. Několik zákoutí je naopak orámováno miniskalkami.

Majitelé nemají rádi pravoúhlý řád, přímky ani úsečky, dávají přednost smyčkám a oklikám. Ani příjezdová cesta od brány k domu nevede rovnou k malé stodůlce přebudované na garážové stání, ale recesně se klikatí.

Boční část zahrady stíní statný ořešák, který navíc brání přehřátí sousední výsadby odpoledním sluncem

„Není žádný spěch. Cesty sice vedou obvykle přímo, ale není to trochu nuda?“ směje se podnikavá paní domu.

A s úsměvem vypravuje historii vzniku „kamenného „hada“ – cestičky vyložené břidlicí, která vede od malé branky v rohu zahrady až k největšímu stromu zahrady – ořešáku. Pěšina kopíruje původní stezku, kudy za starých časů chodívala k domu i prateta majitelky.

„Břidlice byla vytěžená kdesi v okolí při stavbě dálnice. Tatry s břidlicovým „odpadem“ jezdily kolem, a tak jsem neváhala a jednu fůru koupila.“

Veškeré nadbytečné hrnce čas od času poslouží jako obaly nebo podstavce na květináče

Aby tu nebyla nuda

Zahrada se skládá z jednotlivých sekvencí a menších kompozic, tak jak to majitelům diktoval terén a vzrostlé stromy. Kompozice a zákoutí jsou vyšperkované samorosty, připomínajícími moderní sochy, dotvarované rukama bratra majitelky – lesáka a řezbáře.
Poblíž plotu lze zahlédnout artefakt zvaný „mozek“, uhnízděný na kmeni suché břízy.
„Strom byl nemocný, měl nádor, tak se bratr zamyslel, trochu na dřevě zapracoval a výsledek je skulptura, kterou všichni obdivují,“ usmívá se majitelka.

Zajímavým vynálezem a ozvláštněním pozemku jsou i dřevěné žardiniéry. Jsou vytvořené z vykotlaných a řezbářsky opracovaných pařezů posazených na dřevěných nohách či na nízké kulatině. Paní domu je osázela afrikány, netřesky, vřesy, ozdobnými travinami. Některé z nich krášlí i několik pavích per.

Co chvíli tu také zakopnete i o zajímavý kámen, ostatně jsme v kraji bohatém na pískovec. Majitelka má ke kamení velmi osobní vztah. „Vyrůstala jsem v hájence nedaleko odtud. Blízko byla pískovcová skála s rozhledem na les, na niž se dobře lezlo. A ta už ve mně zůstala. Stále proto potřebuji mít kolem sebe tu sílu a mohutnost kamene. Proto pořád hledám zajímavé kameny. Nosím si je, odkud se jen dá, třeba i z houbařských výprav. Na naši zahradu se jich naštěstí vejde dost.“

Vzrostlé stromy odstiňují dům před zvědavými pohledy. Mezi nimi je i jeden telegrafní sloup porostlý břečťanem

Tajemství šťavnaté zeleně

Zahrada je mimořádně svěží díky potoku, který teče na hranici pozemku. „Zahrada je pořád zelená, takže tu kvetou i tyčky od plotu, ale potok míval tendenci se rozlévat,“ říká majitelka a vede nás ke štole, která část toku odvádí stranou. Zvenku je upravená jako studně a osázená kaskádami kapradin. Hned za studní, těsně na hranicích pozemku je ozdobně vyrovnaná dekorativní dřevěná zeď ze špalíků topivového dřeva.

Do špalkové zídky jsou zapuštěné poličky a na nich hrnkové kytky. Majitelka se usmívá: „Krásně jsem si pohrála, to víte, jsem z vesnice.“

Boční vrátka, kudy si majitelé zkracují cestu do města, krášlí starosvětské popínavé růže

Pak nás vede ke skalce osázené netřesky a skalničkami, s rumpálem nad roubenou studní, do níž ústí část potoka. „Často jen tak bloumám zahradou a přemýšlím, co by se mi tu líbilo nového. Časem bych se ráda pustila do drobného sochaření.

Teplomilná výsadba z devaterníků, hvozdíků, čemeřice a levandule

Genius loci

Je možné, že přívětivost místa a celé zahrady pramení i z toho, že tu léta tu žila a hospodařila starosvětská teta, ke které rodina jezdila na víkendy.

„Prostranství zahrady s původní roubenkou v pozadí bylo krásné i samo o sobě, včetně švestkového sadu v jejím popředí,“ vzpomínají manželé.

Mlatová příjezdová cesta ke garáži je dostatečně široká, aby auto ani v zimě za sněhu nepoškodilo výsadby

Místo bylo natolik líbezné, že se zimní fotografie se zasněženou chaloupkou a sehnutou tetou kráčející k domu v 70. letech objevila jako náladová ilustrace na titulní straně Katolických novin.

„Tetinu roubenku jsme chtěli rekonstruovat, ale nešlo to. Tak jsme ji na stejných základech a se zachováním původních proporcí postupně přestavěli do moderní podoby. Staré časy s jejich pohodovým plynutím času ale máme pořád v hlavě,“ usmívá se Jana, která od dětství ze všeho miluje nejvíc dřevo a skály. Jak by také ne, když pochází z Českého ráje a je dcera hajného.

Text: Radka Borovičková
Foto: Zdeněk Roller

Zahrada v Českém ráji